Liverpoolský den třetí: moře daleko, ale přece!

8. července 2018 v 23:56 | Czewa |  Moje beatlesoviny
Jelikož je neděle a možnost vytisknout životopisy bude až zítra, rozhodla jsem se dnes jet na výlet. Stále velmi slunečné počasí mi radilo, ať najdu pláž. Tak jsem našla takovou blízkou, kam se dá dojet vlakem za 20 minut a není to ani zas tak drahé. Crosby Beach. Až na to, že jsem vyrazila dost pozdě a ještě jsem nasedla na vlak v opačném směru, takže se cesta ještě protáhla, to vypadalo slibně. Cestou na nádraží jsem narazila ještě na zajímavou sochu z roku 1996, která je složena z různých kufrů. A je tam i Stuartův, Paulův a myslím, že i ostatních.


Po příjezdu do městečka Crosby to na pláž bylo kousíček. Slunce kolem poledne pálilo a na pláži bylo hodně lidí. Je moc hezká, písečná. Jediný problém byl, že jsem se zapomněla podívat na časy přílivů a odlivů a trefila jsem to zrovna do toho největšího odlivu. Takže moře bylo vážně hooodně daleko. Dostat se k němu dalo jen přes dlouhou bahennou plochu. Ale zvládla jsem to. Jenže voda byla špinavá, zhýčkaná sicilskými a barcelonskými a kubánskými a kdoví jakými ještě zážitky teda nic moc. Ale vlezla jsem tam stejně, to se ví. Kolem mě plavalo spousta Čechů a Poláků, jak jsem slyšela :D. Asi jen my vlezeme kamkoli. Cestou zpět jsem potkala i několik anglických rodinek, ale nevím, jestli se odhodlali do vody.



Na Crosby Beach, která se táhne míle daleko, je umístěno 100 soch železných nahých mužů. Měla jsem z nich trochu rozporuplný pocit, na jednu stranu zajímavé umění, na druhou stranu mi přišlo trochu děsivé, jak jsou všechny stejné, takové syrové a zabořené do písku...



Kdoví, jestli sem občas zavítali i Beatles. Já myslím, že jo. Na pláži jsem pak začala číst knihu o Johnovi od jeho sestry Julie Bairdové, ráda čtu nebo se dívám na filmy, které se odehrávají tam, kde zrovna jsem. Tak mě to (i přes blbý překlad, který jistě zkritizuju ještě ve speciálním článku) vtáhlo.
Když už jsem byla trochu přismahlá, vydala jsem se dál po pláži k jezírkům, kde se lidi taky koupali, mně už se ale moc znova do plavek nechtělo. Třeba příště. Stejně se mi zdálo, že to je takový minibalaton, žádná hloubka...


Pak už jsem se vydala na vlak zpět, tentokrát z obce Waterloo, kde to žilo víc než v Crosby.

V Liverpoolu jsem ještě zašla na Mathew Street (aby každodenní tradice zůstala dodržena) a tentokrát jsem se zapovídala s buskerem Paulem. Včera to byl John, dneska Paul, kdo to bude zítra? Kromě zkažených zubů je Paul sympaťák, akorát opět nastal menší problém s dorozuměním. Ale tentokrát spíš opačný, on nerozuměl mému přízvuku (myslel, že jsem Němka). Je to teprve třetí den, za měsíc už snad budu v liverpoolštině zběhlejší :D.
Každopádně jsem se od něj dozvěděla, že do Mathew Street chodí pravidelně hrát už 4. rokem, hrává každý den kromě pondělí, většinou osm hodin. Což je fakt hustý. Rekord má prý 11 hodin v kuse!!
Pak jsme vedli zajímavou debatu na téma hraní věcí, které chtějí slyšet turisti ("top 5", hádejte, které to jsou), a méně známých písniček, třeba i ne od Beatles. Nakonec jsme se shodli, že když se tím člověk živí, musí dělat kompromisy. A že přece i Beatles (zejména George) neměli zrovna rádi předvádění se na podiu, tanečky a podobné věci, které chtěli lidi v publiku, a přece trochu museli.
Paul mi dal taky několik cenných rad co se shánění kytar a hraní v Cavern Pubu týče. A já byla ráda, že jsem promluvila aspoň s někým dalším než s prodavačkou jízdenek na vlak :).


Těším se na další liverpoolská dobrodružství.
Mějte se famfárově!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama