Červenec 2017

Poslední dny Johna Lennona

28. července 2017 v 15:18 | Czewa |  Knihy
Právě jsem dočetla knížku, se kterou jsem se duchem vrátila o třicet osm let zpět. Opravdu, byla natolik poutavá, že jsem si často připadala, že tam jsem s nimi. Autorem knihy Poslední dny Johna Lennona je Frederic Seaman, který dělal od února 1979 Johnovi Lennonovi osobního asistenta.

Přináší tím detailní a hodně osobní pohled na situaci v Dakotě, kde John trávil poslední dva roky před tím, než ho Mark Chapman zastřelil, nejvíce času, aby se skryl před všudypřítomným zájmem fanoušků a novinářů. Jsme tak s Johnem doma - s Johnem, který má tvůrčí pauzu a čas tráví díváním se na televizi, posloucháním reggae nahrávek, občas hraním si se synkem Seanem či zhulením se a jinak spíš nudou. S tím Johnem, který ale stále touží po dobrodružství a vydává se na Bermudy, na výlet vlastní lodí, na místní diskotéku, jen tak do obchodu s deskami... A mezitím se v něm střídají pocity nejistoty, rozvernosti, zoufalství, naděje, namyšlenosti, naivity... S Johnem taky postupně znovu nacházíme skladatelskou múzu, jsme nadšení pro jeho nové nadšení, nápady, akordy, texty, rytmy.

Při tom všem také ale sledujeme Yoko. Yoko takovou, která má Johna pod kontrolou, dovede s ním a tím, co znamená, manipulovat, Yoko neustále uzavřenou v kanceláři s miliony telefonátů a málo se zajímající o život malého Seana a o touhy svého muže. Kniha je zkrátka hodně "antiyoko". Někde na pozadí možná cítíme, že to bylo vlastně přesně to, co John potřeboval: někoho, kdo nad ním měl nadvládu, protože on sám se ve spoustě věcí nedokázal kontrolovat, někoho, kdo mu byl pevnou oporou, kdo mu zajistil pocit bezpečí a jistoty. V popředí však Yoko působí jako bezcitná mrcha, kterou nic nezajímá a které chybí sebereflexe. Namyšlená, nevěrná, nespravedlivá, neempatická, naivní, vychytralá... Jak moc je tento Seamanův pohled ovlivněn jeho pozdějšími spory s Yoko kvůli odcizeným Johnovým deníkům, zůstává otázkou.

My jako čtenáři však pod rouškou chaosu v Dakotě i všude jinde, kde se John nachomýtne a touží po stále více materiálních věcech (jaképak "imagine no possession"), cítíme tu hrůzu, která nastane a o které aktéři knihy netuší. I tak ale události 8. prosince přijdou nějak brzo, hrozně nečekaně, hrozně hrozně hrozně... Zmatek poté, když se Seaman z přepracování a šoku vlastně zhroutí, vyústí v soudní spory o deníky a sebelítostivý popis nespravedlnosti, která se na něm vybila.

Je to hodně subjektivně psaná kniha: Seaman si ani nehraje, že by to mělo být jinak, takže v pořádku. Tím, že si byl s Johnem podle knihy hodně blízko, se nám ukazují věci, o kterých jsme předtím buď nevěděli, nebo nepřemýšleli. A to mě bavilo. Český překlad od Tamary Nathové je však dosti úděsný: není to to nejhorší, co jsem četla, ale hrubky typu "manželé Lennonovy" nebo "zkončilo" by se neměly stávat ani lidem, kteří překladatelé nejsou.

Pro ty pocity, které kniha dokáže vyvolat, a myšlenky, ke kterým vás přivede, ji doporučuji. Pokud byste ale měli možnost přečíst originál, asi to bude větší zážitek.