Září 2016

A jde se na Beatles! Moc nového neuvidíte, ale hodně nového uslyšíte

23. září 2016 v 14:07 | Czewa |  Filmy
Nový film Rona Howarda The Beatles: Eight Days a Week - The Touring Years běží v českých kinech už přes týden. Já se na něj dostala ve středu ve svém oblíbeném pražském kině Bio Oko. Byla jsem nadšená už jen z toho, že se tento dokument dává v našich kinech, a ne jen třeba jeden den v jednom kině, jako tomu bylo třeba u záznamu koncertu The Who z loňského června. Film zaměřující se na konkrétní, byť poměrně dlouhé, období The Beatles, ho mapuje kvalitně se vším, co tu dobu obnášelo. Na jednu stranu si divák uvědomí, jaké měli ti liverpoolští kluci neuvěřitelné štěstí na dobu, lidi, náladu společnosti a vůbec na všechno. Na stranu druhou ale z filmu doslova čiší to šílenství, které se kolem Beatles spustilo.

Ječící až omdlévající fanynky živá vystoupení skupiny rozhodně neusnadňovaly. Aparatura, kterou měli tehdy muzikanti k dispozici, tyto výlevy čím dál většího množství poblázněného davu neměla šanci zvládnout. Kapela se nemohla slyšet a ani publikum, do kterého se zvuk přenášel přes ampliony, si asi hudební zážitek upřímně chválit nemohlo. Pro Beatles to bylo období ze začátku úchvatné, ale brzo a čím dál tím víc ubíjející. A to jde z filmu Eight Days A Week skvěle vycítit. Koneckonců i na závěr, kdy u titulků běží záznam vánočních pozdravů skupiny fanouškům, se jasně shodnou, že nejvíc je baví a naplňuje studiové nahrávání. To se ostatně potvrdilo i později, když už skupina živě nehrála a natočila většinu svých nejúspěšnějších a nejprogresivnějších alb.


Kromě dobře vyčištěných záznamů z koncertů s Beatles, které jsem do filmu neměla možnost vidět (a hlavně slyšet), mi ale snímek až tolik nového nepřinesl. Po většinu jsem si spíš připadala, jako že se znovu dívám na Antologii, ze které někdo vybral záběry týkající se živého hraní Beatles. Pár scén s dnešním Paulem a Ringem tam je taky, ale popravdě mi přijdou moc sentimentální a stejně opakují to, co bylo i v té Antologii.

Zajímavé pro mě bylo politické a společenské pozadí, které Howard ve filmu vypíchl: moc se nemluví o tom, jak Beatles reagovali na vraždu Kennedyho nebo na rasovou segregaci. Zde to bylo ukázáno jasně: měli strach, ale ani odvaha situaci změnit jim nechyběla. K tomu patřil samozřejmě i mnohokrát rozebíraný případ s Lennonovou hláškou, že Beatles byli slavnější než Ježíš a následným humbukem v křesťanské Americe. Kromě toho se mi líbilo třeba srovnání Beatles s klasickými skladateli - je pravda, že nikomu z popové hudby se nepodařilo napsat tolik hitů, jako napsali slavných skladeb třeba Strauss nebo Mozart. Taky se lidé ve filmu snažili o analyzování humoru členů Beatles, který je sice samozřejmě dokonalý, ale vždycky si vzpomenu na Johna a je mi úplně jasné, že by si přitom klepal na hlavu. Oni byli prostě takoví, na nic si nehráli a rozebírat to je vlastně zbytečné.

I přesto, že pro mě film nebyl až tak objevný, jsem si ho ale skvěle užila, protože v kině na koncertech jsem vždycky tam. A tak jsem byla zase jednou na mladých a živých a nerozpadlých Beatles, což se každému nepovede.

Další ze splněných snů - The Who

15. září 2016 v 23:32 | Czewa |  Jiné skupiny a interpreti
Včera 14. září jsme si udělali výlet do Vídně. Jen na otočku, takže jsme z města mnoho neviděli, ale stálo to za to přece - na pódiu vídeňské Stadthalle jsme viděli a hlavně slyšeli další hrdiny šedesátých i pozdějších let, skvělé The Who. Dvouhodinová show byla fantastická, byť už hlasy ani jednoho ze dvou původních členů kapely, kteří na tomto turné k 51. výročí The Who koncertují, nejsou stejné jako dřív.
Už jen začátek, kdy jsme v klidu zaparkovali za pouhých pět euro na celý večer v garážích přímo pod halou a přesunuli se do nepřecpaného, spíš příjemně zaplněného prostoru, nám ukázal, že Rakušané to mají zvládnuté trochu lépe než pražští kolegové z O2 arény. Ale uznávám, že na Paulovi prostě bylo o hodně lidí více, takže to měli organizátoři o dost těžší.
Začátek koncertu jsme stihli přesně. "Kluci" začali asi o půl deváté. První půlka koncertu po startovní Who Are You byla dokonalá. Zazněla během ní spousta těch podle mě nejlepších skladeb od The Who, například My Generation, Behind Blue Eyes, The Kids Are Alright nebo I Can See For Miles. Já byla osobně moc potěšená, že zahráli i Bargain, do které jsem touto dobou zamilovaná. Ani moji dlouhodobě oblíbenou You Better You Bet nevynechali.



Čtveřice skladeb z alba Quadrophenia taky do koncertu pěkně zapadla, a to včetně instrumentální The Rock, během níž jsme díky videoprojekci zavzpomínali na světové katastrofy a nešťastná úmrtí. Smutek a krása v jednom.
Nejméně mě okouzlily čtyři následující písně, z nichž jednu jsem vůbec neznala (Eminence Front) a tři mi připomněly depresivní náladu z filmu Tommy. Ten je sice hudebně fajn, ale některé písničky z něj mě samotné nebaví. To ovšem neplatí pro Pinball Wizard a See Me, Feel Me, které tommyovskou pětici uzavíraly. Byť obzvlášť na Wizardovi šlo slyšet, že už svůj hlas Roger Daltrey neovládá tak, jak by se mu asi líbilo, písnička má prostě takové grády, že to snad ani nevadilo. Závěrečné dva hity Baba O'Riley a Won't Get Fool Again díky svému napětí a setmění v publiku vyvolaly nadšení fanoušků. Ani velký potlesk však ty, kteří byli jen "malí chlapci", když tuto hudbu vytvářeli, jak řekl sám Pete Townshend, na podium nevrátil.
Narážky na stáří tvořily většinu skromných komentářů Peta a Rogera mezi písněmi. Aspoň jsme tak viděli, že si jsou svých omezení dost dobře vědomi (byť Petovi to zpívalo slušně a ten o tom mluvil nejvíc). The Who hrají dál tak jako tak, protože je to baví a publikum to chce. Na tom něco bude, nemyslíte?
Kompletní setlist:
10.5:15

Queen a Beatles

5. září 2016 v 13:13 | Czewa |  Jiné skupiny a interpreti
Dnes by Freddie Mercury oslavil 70. narozeniny, napíšu tedy na jeho počest něco málo o Queen a jejich spojitosti s Beatles.
Skupina Queen, také čtyřčlenná a britská, vznikla a na vrchol své tvorby dorazila později než Beatles. Původní sestava studentů Imperial College Briana Maye, Rogera Taylora a Tima Staffela, kterou nazvali Smile, vznikla až roku 1968. O dva roky později odešel Staffel a přišel zpěvák Farrokh Bulsara, později známý jako Freddie Mercury. Trojice se sehrála a zpětně tvrdila, že Beatles patřili mezi hlavní zdroje jejich inspirace. Po vyzkoušení různých baskytaristů k sobě roku 1971 přijali čtvrtého člena kapely Johna Deacona. V té době si taky změnili jméno na Queen, podle Mercuryho silné, univerzální a královské slovo.
Po roce 1972 už Queen hráli v klubech a snažili se prosadit s nahrávkami. Narozdíl od Beatles, kteří se proslavili hned s prvními singly, ale Queen zezačátku moc úspěchu nesklidili. Zlepšení přišlo až s druhým albem Queen II a singlovým hitem Seven Seas Of Rhye. Roku 1974 vyšlo album Sheer Heart Attack, kterému se dostalo o mnoho více chvály a písně Killer Queen a Now I'm Here patří dodnes mezi nejznámější.
V roce 1975 vyšlo přelomové album kapely Queen, něco jako Sgt. Pepper v případě Beatles. Na A Night at the Opera najdeme převratnou Bohemian Rhapsody (klavír na náhravce je údajně tentýž co v nahrávce Hey Jude), You're my Best Friend nebo Love of my Life. Ani poté skupiny neusnula na vavřínech, rok nato vydala album A Day at the Races, na kterém jsou hity jako Tie Your Mother Down, Good-Old Fashioned Loverboy a Somebody to Love. O další rok později vyšlo album News of the World s hity We Will Rock You a We Are the Champions. Mezitím Queen koncertovali a jezdili na turné.
Roku 1978 vydali další album Jazz, ze kterého budete znát přinejmenším skvělé písně Fat Bottom Girls, Bicycle Race a Don't Stop Me Now. O rok později vyšlo jen album živých nahrávek z koncertů v Evropě Live Killers. V roce 1980 vydali opět klasické album The Game, opět plné dodnes slavných písniček jako Another One Bites the Dust, Crazy Little Thing Called Love, Save Me a Play the Game. Taky složili hudbu k filmu Flash Gordon, z nějž se proslavila skladba Flash. Po tragické smrti Johna Lennona napsal Freddie Mercury skladbu Life Is Real (Song for John Lennon), kde se na Lennona přímo odkazuje i v textu (Lennon is a genius).


Po vytříbené kompilaci Greatest Hits vyšlo další album Hot Space roku 1982, se slavným duem s Davidem Bowiem Under Pressure. V této době také Freddie Mercury změnil svou image - od dámských převleků, dlouhých vlasů a načerno nalakovaných nehtů začal nosit kožené oblečky, krátké vlasy a hustý knír.
Členové Queen se potom asi dva roky spíše soustředili na vlastní sólovou tvorbu. Roku 1984 ale vychází opět veleúspěšné album Queen The Works s písněmi jako Radio GaGa, Hammer to Fall, It's a Hard Life a I Want to Break Free. Toho roku také Queen vystoupili v Jihoafrické Republice ovládnuté apartheidem.
13. července 1985 vystoupili Queen na slavném charitativním koncertu Live Aid, mezi vystupujícími byl i Paul McCartney. Kromě koncertování vydali v dalších letech i další alba: A Kind of Magic (1986), Miracle (1989), Innuendo (1991), Greatest Hits II (1991)a Made In Heaven (1995). V letech 1987 a 1988 se Freddie Mercury zaměřoval spíše na sólovou tvorbu, z níž vzešlo třeba slavné operní album Barcelona se španělskou operní pěvkyní Montserrat Caballé. Na přelomu 80. a 90. let je už ale zřejmé, že Freddieho zdravotní stav není v pořádku a v listopadu 1991 veřejně oznámil, že má AIDS. Jen den po tomto veřejném prohlášení Freddie Mercury zemřel. Potom se konalo spoustu vzpomínkových koncertů a akcí a skupina Queen, i když koncertuje s jinými zpěváky, na něj na koncertech vždy vzpomene.
Toť letem světem historie hudební kariéry Queen. Spojitostí s Beatles tam moc nebylo, ale přece: Brian May miluje převelice písničku Jealous Guy. Roger Taylor obdivoval album Revolver a na svém sólovém albu Electric Fire z roku 1998 vydal i cover verzi lennonovy písně Working Class Hero. John Deacon byl okouzlen Paulovým albem Band on the Run. Paul McCartney prokázal úctu Freddiemu, když ho nazval King Mercury. Ono není divu, můžeme se hádat, byl-li kdy na světě lepší rockový zpěvák než Freddie Mercury. Dlouhá esej srovnávající Queen a Beatles (ano, opravdu se to podobá srovnání jablek s pomeranči) je zde.

Zdroj obrázku: http://dailysnarlandmore.blogspot.cz

You Won't See Me - Helmut Köllen

1. září 2016 v 15:28 | Czewa |  Covers
Po delší době přidám zase jednu zajímavou cover verzi písničky You Won't See Me, která je v Beatles originále skvělá. Helmut Köllen, německý baskytarista a hudebník, člen progresivně-rockové kapely Triumvirat, ji nahrál roku 1976 pro své sólové album, pojmenované také You Won't See Me. Köllen na něm zpívá a hraje na baskytaru, akustickou a elektrickou kytaru. Kromě něj se na albu podílel i slavný německý producent Conny Plank, na klávesy hrál Köllenův spoluhráč z kapely Triumvirat Jürgen Fritz, na basu občas Dieter Petereit ze skupiny Passport, na bicí Mathias Holtmann a na vokálech spolupracovalo mnoho zpěváků, třeba Brigitte Witt nebo Köllenova sestra Elke. Helmut Köllen nahrával a nahrával, až jednou poslouchal své nahrávky v autě v garáži a nevypnul motor. To mu bylo osudným - ve svých pouhých sedmadvaceti letech se otrávil oxidem uhličitým. Album You Won't See Me vyšlo posmrtně v říjnu 1977.
Köllenova verze You Won't See Me je dosti jiná od originálu (což je dobře!), je pomalejší, napínavější až strašidelná, progresivně-rocková. Co si o ní myslíte vy?