Do třetice všeho dobrého. Pražský koncert Paula McCartneyho nezklamal

17. června 2016 v 18:24 | Czewa |  Aktuality
Včerejší večer byl nabitý. A teď nemyslím, že by byl plný věcí na práci či zábavu, ale spíš nabitý hudebním napětím. Čeští a i jiní Beatles fanoušci včera zažili něco, co se každý den, ba ani měsíc a ani rok neděje a možná už se ani nikdy dít nebude. Paul McCartney přijel do Prahy, aby zde znovu ukázal, že na podiu vydrží hrát bez přestávky skoro tři hodiny a že ho hraní před desítkami tisíci nadšených milovníků jeho písní prostě stále baví ze všeho nejvíc.

Pro ty, co na včerejším vyprodaném koncertu v O2 Aréně byli, i ty, kteří o tuto událost přišli, tedy sepíšu své dojmy z něj, jak se ostatně od blogu očekává. Musím se přiznat, že jsem si užila naplno i pár dnů před koncertem, kdy jsem myšlenkami nežila moc jinde než právě před pódiem s Paulem. Využila jsem toho k přípravám triček a vymýšlení transparentu, což mi dalo asi práci největší, a teď myslím spíš myšlenkovou. Nakonec jsem nevymyslela nic extra, ale něco přece. A plakát se nám i přes zákazy podařilo propašovat dovnitř. Paul si ho možná i přečetl, ale bohužel nezareagoval. Takových jako my tam byla přece jen spousta a štěstí, jako jsme měli ve Varšavě, kde nám gestem naznačil, že by si to české pivo i dal, se opakovat zkrátka vždy nemůže.




K O2 Aréně jsme přišli s pár kamarády po třetí hodině a naivně jsme si mysleli, že tam asi ještě nikdo nebude a zajdeme si na kafe. Nicméně tam stálo či sedělo už asi sto lidí, kteří přišli kdovíkdy a kterým místo kávy dodávala energii zřejmě jen myšlenka, že to za těch několik hodin vážně přijde. A tak jsme se k nim přidali a čekali, než se za námi utvořila už opravdu velká fronta. O půl sedmé vypukl boj. Návštěvníci byli nervózní a pracovníci u terminálů taky nevypadali stoprocentně sebejistě. Přece jen, čekala je smršť tisícovek lidí, kteří chtějí jen jediné: být co nejvíc vepředu a slyšet a vidět Paula co nejlépe. Boj o místa byl pak skutečně bojem o vteřiny. My, kteří jsme měli vstupenky do sektoru stání u podia, jsme si museli u jednoho člověka načíst kód na e-ticketu a další člověk nám pak nasadil zelený náramek, což v takovém množství lidí opravdu nebylo hned. A vůbec, organizace byla jako obvykle dost chaotická, ale to už mě v O2 Aréně ani moc nepřekvapilo.

S kamarády jsme se bohužel během boje o místa rozdělili, ale naše silná trojka se dala do kupy s fajn holkama, které prožívaly Beatlemanii teprve pár let a prožívaly ji o to intenzivněji (tímto je zdravím). Zpívaly jsme, křičely jsme, snažily jsme se přehlušit občas dost příšerné cover verze a remixy, které hodinku před začátkem koncertu pouštěl DJ. Myslela jsem, že v osm už to začne, ale ono né. Napětí rostlo a vyvrcholilo až po půl deváté, kdy konečně fanfáry zajásaly a na podium přišel Paul McCartney se svou "fantastičkou kapelou", jak později sám svou krkolomnou, ale roztomilou češtinou prohlásil.

A už to jelo. První akord písně A Hard Day's Night možná neměl takový efekt, jaký na začátku rockové show mít mohl, ale tyhle Beatles vypalovačky se vždy setkaly s úspěchem. Paul jako vždy střídal svou Hoffnerku s elektrickou kytarou, křídlem, akustickou kytarou a barevným pianinem. Písničky z dob Beatles prokládal novějšími věcmi nebo skladbami z období "in the middle", jak uvedl. Já jsem byla kupodivu nadšená i z písniček z alba New, které si Paul hodně užíval a do koncertu zapadly jako vyšité. Dál jsem měla velkou radost z wingsovské klavírní vypalovačky Nineteen Hundred and Eighty-Five a beatlesáckých I've Got a Feeling, Here, There and Everywhere, You Want See Me a taky The Fool on the Hill. Vzpomínka na Johna Lennona z pódiovýc h výšin a dojímavá Something v ukulele podání byly jako vždy perfektní, stejně jako ohňová show u Live and Let Die. Letting Go z alba Wings Venus and Mars ani elektronická Temporary Secretary z alba McCartney II mě osobně neodvázaly, ale chápu, že Paul potřebuje ukázat, jak je progresivní a že už v 70. letech tušil, co přijde. Ale FourFiveSeconds teda vážně vstřebat nedokážu. Paul ji ani nedokázal vyzpívat, což byla ale pravda pro více písniček. Hlas měl už hodně unavený, ale nástroje a energická síla koncertu to docela vyvážily. Hezké byly i příhody z koncertu na Rudém náměstí, pokusy o češtinu a medvídci, které Paul dostal na podium a odešel s nimi do zákulisí.



Teď zbývá jen vzpomínat, prohlížet si fotky, videa a doufat, že možná ještě někdy…





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Millie Rain... | 17. června 2016 v 20:40 | Reagovat

Jedna z těch ,,fajn holek'' taky zdraví ;-)  :-D

2 Abbey | 17. června 2016 v 21:57 | Reagovat

Další "fajn holka" zdraví :D krásný článek :D

3 Druhá "bevatles" :D | E-mail | 19. června 2016 v 16:00 | Reagovat

Děkuji Ti za krásné shrnutí nádherného večera, které nám všem proniklo do duší a znovu připomnělo tu nezměrnou radost a náladu. Děkuji a taky zdravím, abych doplnila trojku. :-) Přeji spoustu a spoustu dalších beatlovských dní Tobě i Vaší celé partě. :D

4 Czewa | Web | 20. června 2016 v 0:30 | Reagovat

Jée, holky, díky za reakce! A přijeďte si někdy zazpívat :-) .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama