Březen 2016

Paul McCartney bude v Praze!

29. března 2016 v 10:18 | Czewa |  Aktuality
16. června v O2 aréně! Není, co dodat. Snad jen zeptat se, kolik mám koupit lístků. Do 16. června už asi nebudu spát!
V pátek buďte ve střehu.
http://m.novinky.cz/articleDetails?aId=398794&sId=&mId=

Rozhovor s Markétou, která studovala Beatles v Liverpoolu

21. března 2016 v 23:48 | Czewa |  Rozhovory
Poté, co jsme absolvovaly kurz psaní o hudbě, jsme se sešly s Markétou Šindelkovou, která nejen Beatles zbožňuje, ale také si je vyzkoušela studovat. Na liverpoolské Hope University studovala od září 2014 do ledna 2015 roční magisterský obor nazvaný The Beatles, Popular Music and Society. Přestože kvůli neúměrně vysokému školnému po semestru odjela bez diplomu M. A., odnesla si z Liverpoolu spoustu zkušeností a zážitků, o které se s vámi dělí v rozhovoru.


Člověk si moc neumí představit, co vlastně by se na oboru zaměřeného na Beatles mohlo učit. Jak studium probíhá?
Během celého magisterského programu se vyučují čtyři moduly. Dva z nich za jeden semestr, dva druhý. Jeden modul obnáší dvouhodinovou přednášku spojenou se seminářem týdně. Takže jsem měla vlastně školu dvakrát týdně od šesti do osmi, jinak jsem chodila po městě. Což byl pro mě, která si Liverpool vysnila už před deseti lety, docela šok. Město jsem si prošla celé vlastně hned první týden, vlezla jsem kamkoli, kde to mělo něco společného s Beatles. Ve škole slibovali, že kromě těch čtyř hodin týdně to bude hodně o čtení a psaní, takže určitě budeme mít co dělat. Nicméně každý modul měl na konci jednu esej asi na pět stránek, na kterou jsme se oficiálně měli připravovat celý semestr. Já jsem ji teda napsala za den za dva... A to byl kromě peněz vlastně hlavní důvod, proč jsem po semestru odjela.

Co konkrétně se učilo v jednotlivých modulech?
První modul byl něco jako historie, do jaké doby se Beatles narodili, kým se inspirovali, co změnili, čím se inspirovali. Druhý byl něco jako hudební věda, studovali jsme konkrétní skladby, akordy, přechody. To mě hodně bavilo. A ty další dva moduly, které jsem teda bohužel už neabsolvovala, jsou obecně populární hudba v posledních padesáti letech a potom vliv lokality, ekonomiky atd., obzvlášť v oblasti Merseyside, na hudbu po 2. světové válce.

Jaké jste měli učitele?
Měli jsme jednoho jediného učitele, zhruba šedesátiletého Angličana Mikea Brockena. Milý, sympatický, veselý, ví všechno, na co se ho v otázkách hudby téhle doby zeptáš. Ten obor on vymyslel, založil. Je to prostě jeho obor.

Bylo to spojené s poznáváním míst?
Měli jsme zadarmo lístky do Beatles muzea. Pak nás učitel asi dvakrát vzal s Američanem Marcem, kteří jsme Liverpool tolik neznali, na výlet autem po okolí Liverpoolu, kam chodili Beatles k vodě, kde čekal Lennon na Cynthii, než se vzali, a tak dále.

Tím se dostáváme ke spolužákům. Kolik vás ten obor studovalo?
Byli jsme ten semestr čtyři. Já, Mark, jedna Francouzka a Londýňan. Francouzka, které bylo zhruba pětatřicet, tam žila už dlouho, a Londýňan, kterému bylo nějak mírně pod padesát, dojížděl jenom na tento kurz. Vtipné je, že ta moje francouzská spolužačka je ta, kterou požádal její přítel o ruku na pódiu Paulova koncertu (viz video pod rozhovorem).
Nejvíc jsem se skamarádila s tím Američanem, který bydlel vedle mě, tak jsem věděla, co poslouchá, vymýšleli jsme společně plány na dny a tak.

Jak jsi v Liverpoolu bydlela?
Na koleji. Zvenku je cihlová, jako si to představujeme z anglických filmů a knížek, jinak chodba se podobá dost našim kolejí. Bydlelo nás tam šest na jedné chodbě, dohromady jsme měli kuchyň s pohovkou. Koupelnu a záchod jsme měli každý na pokoji, což bylo fajn. Pokojíky byly tedy určitě lepší než na české koleji. Bylo to určitě i levnější než privát, v přepočtu zhruba něco mezi pěti a šesti tisíci za měsíc.

K té finanční stránce: Kolik stálo samotné studium?
Za celý roční magistr se platí zhruba 160 tisíc. To je rozdělené na tři části: první semestr, druhý semestr, diplomka. Takže jsem zaplatila třetinu. Pro nás je celkem absurdní platit přes padesát tisíc za to, že po vás někdo přečte diplomku, která má navíc jen zhruba 20 stránek, čili pro nás něco jako normální seminárka.

Myslíš, že ti toto studium bude užitečné někdy v praxi, ať už budeš dělat cokoli?
Já studuju tlumočnictví angličtina-němčina, předtím jsem studovala anglistiku a pár lét jsem strávila v Kanadě, takže z jazykového hlediska mi to studium až tolik nepřineslo. Ale věřím, že cokoli se může hodit. Navíc studuju zároveň i soudobé dějiny, tak s tím se to trochu prolíná... Lidi okolo mě obecně vědí, že jsem tam byla, že jsem to studovala, tak mě občas pošlou někam, kde jsou lidi znalí hudby a podobně.

Mluví tam lidi liverpoolským přízvukem? Jací jsou?
Mluví přízvukem, hlavně policisti, řidiči autobusů a taxikáři. Všichni jsou hrozně milí. V autobusu pozdravíš, poděkuješ, většinou se tě i někdo zeptá, kdo jsi a proč jsi tady. A všichni Beatles buď milujou, nebo nesnášejí.

Počkej, to ti tam někdo řekl, že je nemá rád?
Ano, jeden autobusák mi právě řekl, že jich má dost. Kvůli nim jsou tam davy lidí a že je přehlcený tím, jak je celé město plné fanoušků. Já osobně jsem jich tam až tolik nezažila, nebyla jsem tam v době Beatleweeku. V Cavern Clubu, kde jsem byla každý den vlastně na všechny interprety, nás tam bylo třeba deset. Ale v pátek nebo v sobotu si tam zas člověk většinou nesedl. Kromě Beatles tam lidi jedou i za fotbalem, ale těchto fanoušků já jsem si moc nevšímala...

Jaké bylo tvoje nejoblíbenější místo v Liverpoolu?
To je těžká otázka... Ani by mě nenapadlo, že bude až takhle těžká. Ale asi rodný dům Paula McCarneyho na Forthlin Road. Před tím na mě padla taková ta atmosféra, Paul tam žil odmalinka, bylo tam křeslo, kde seděl Paulův tatínek, když si četl Timesy nebo když mu kluci zahráli poprvé I Saw Her Standing There.

Potkala jsi během pobytu v Liverpoolu někoho přímo spjatého s Beatles?
Vyloženě ne, ale často se mi stalo, že mi někdo ukázal jejich podpisy nebo vstupenky na koncert z doby, kdy ještě nebyli pořádně slavní. Akorát jsem se vlastně tak trochu náhodou dostala přímo k McCartneymu, v Londýně. Tam jsem mluvila s jeho fotografem.

Vážně jsi potkala Paula?
Jo. Bylo to tak, že Mark jednou objevil na Facebooku soutěž, že když tam napíšeš ♯I'm a musician a za to na jaký nástroj hraješ, můžeš se potkat s Paulem McCartneym. Mysleli jsme si, že je to nějaká blbost, ale tak zkusili jsme to... Načež den před tím, než se to mělo konat, nám došla sms, že další den v osm máme být v Londýně. Váhali jsme, jestli to není nějaký vtip, ale náš učitel řekl, že asi ne, ať jedem. Tak jsme strávili sedm hodin cestou nočním předraženým autobusem do Londýna, oka jsme samozřejmě nezamhouřili. Až ráno nám došla další zpráva, kam máme vlastně jít. Tak jsme došli přes nějakou čínskou čtvrť, kde v polorozbitém domě, kde by to nikdo nečekal, byla taková jakoby soukromá galerie. A před ní jsem právě potkala toho Paulova fotografa, ale prohodili jsme jen pár vět. Bylo nás tam asi jenom dvacet. Nevěřila jsem tomu, že se to vážně děje. Po chvilce čekání slyšíme zvuk přistávajícího vrtulníku, asi si tam Paul udělal někde na dvorku soukromé letiště. A pak přišel. Seděla jsem asi metr od něho, když celou hodinu povídal o hudbě a psaní písniček. Takže i když to bylo určitě zajímavé, já si z toho povídání fakt nepamatuju nic. Byl to rozhodně nejsilnější moment mého života. Na konci mu někdo položil snad dvě otázky a pak už Paul spěchal zas jinam, ani se s náma nevyfotil, což mě mrzelo. Bylo by to pro něj deset vteřin života a pro nás poklad na celý život. Taky mě překvapilo, že tam nebyla vůbec žádná ochranka. A to, že Paul je strašlivě hubený. Jeho noha dole byla snad ještě hubenější než moje zápěstí. (Kousek této Paulovy přednášky najdete na konci ve videu.)

A ještě trochu k hudbě samotné: Jak dneska vnímáš Beatles a co máš ráda za jiné interprety?
Čím jsem starší, tím je poslouchám míň, ale mám je vlastně čím dál radši. Kromě šedesátých let mám v hudbě ještě hodně ráda jazz. Na dnešní dobu už jsem tak nějak zvyklá, není to tak, že bych nevytáhla v pátek večer paty a četla si doma něco o Beatles. Ale duchem žiju vlastně v šedesátých letech, mám ráda tu módu, filmy... Dneska už třeba holky nosí podpatky vlastně jen do práce nebo do divadla, kluci si nikdy nevezmou rolák do saka.
Jinak mi nevadí třeba ani elekro, když je na to atmosféra. Ale v životě bych to nepustila doma.

Poslední otázka: Paul McCartney jednou řekl, že studovat Beatles je směšné. Jak bys mu oponovala?
Že pro nás mladé, kteří jsme tu dobu nezažili, to určitě má cenu. My jsme na jejich koncert prostě jít nemohli, tak si dnes musíme pustit video. Nemůžeme být jednou z těch fanynek, které omdlívali, když mladí Beatles zpívali I'll Get You. Pro mě to je hrozně důležité, se tím zabývat a trávit s Beatles čas. Když mi je smutno, pustím si Paula, a když veselo, tak taky.


Videoukázka Paulovy akce o psaní písniček. Markéta je ta ve starorůžovém kabátu vlevo úplně vepředu.

Video Markétiny francouzské spolužačky na podiu Paulova koncertu. Trochu trapas...


R.I.P. George Martin

9. března 2016 v 9:24 | Czewa
Ve věku 90 let zemřel producent The Beatles George Martin. Zrovna s ním - tedy jeho knihou - trávívám své pozdní večery.
Na jeho počest si pusťme třeba Yesterday, jejíž aranžmá se smyčcovým kvartetem bylo nápadem právě G. Martina.



Více třeba na: http://www.theguardian.com/music/2016/mar/09/george-martin-producer-of-the-beatles-dies-aged-90

Live In Japan (George Harrison + Eric Clapton and Band)

6. března 2016 v 14:22 | Czewa |  Solos
Díky doporučení kamaráda si teď u psaní esejí a seminárek pouštím věc, kterou jsem doteď neznala: záznam japonského koncertu George Harrisona a Erica Claptona s jeho skupinou, který se uskutečnil v prosinci 1991. Myslela jsem si, že se George snažil po roce 1970 za každou cenu zakopat svou beatlesáckou minulost a na koncertech, pokud už tedy nějaký měl, hrál spíš věci, které se líbily jemu, než ty, které by nadchly publikum. Podobně když si vzpomenete na Georgovo americké turné z roku 1974, kde mu opravdu zpěv úplně nevyšel, moc chuti do dalších, navíc pozdějších "živáků", vám to nepřidá:


Nicméně budete možná překvapení: Live In Japan je fakt dobré album. Tedy dvoualbum. A není to určitě jen skvělou hrou Erica Claptona, kterou ale můžeme pochválit taky. George tam zpívá pěkně a zvuk nahrávky je skvělý. Místy se zpěvem sice bojuje, ale to to zase zvládnou napravit vokály Claptona a dalších hudebníků a hudebnic. A výběr písniček se taky Georgeovi povedl na jedničku, člověk by si řekl, že tolik hitů za sebou už snad neuslyší. Ale ano, hned po energicky podané I Want To Tell You vás čekají Old Brown Shoe a taková veselejší verze Taxmana. Na první straně desky uslyšíte taky čtyři písničky z Harrisonovy sólové tvorby, Give Me Love, What Is Life, Dark Horse a Got My Mind Set On You s rozverným klavírním doprovodem, bez výrazné dechové sekce a se zakončením do bluesova. V první půlce se těšte taky na If I Needed Someone, Something s mistrovským sólem a vždy provokativní Piggies se "studiovým" koncem.
I druhá deska je povedenou směsí dob beatlesáckých i pozdějších. Kromě hitů Here Comes the Sun, kde mi akorát nesedí syntezátorové přicmrndávání, My Sweet Lord s výraznými ženskými vokály nebo While My Guitar Gently Weeps s Claptonovým supersólem tu George Harrison s ostatními předvedli Cloud 9, All Those Years Ago, moji oblíbenou Cheer Down, Devil's Radio a Isn't it a Pity. Na závěr si George s ostatními střihl pomalejší verzi rock'n'rollovou klasiku Roll Over Beethoven.
Live In Japan je vlastně poslední album, které George za svého života stihl vydat. K turné ho přemluvil blízký přítel Eric Clapton. Společné turné bylo povedené a album Live in Japan vyšlo v červenci 1992. Jako producent alba byl uveden "Spike and Nelson Wilbury", kteří oba vlastně tvoří George samotného. V Británii se album ani nedostalo do žebříčků, v Americe dosáhlo jen na 126. místo. V Japonsku bylo ale třeba patnácté.
Roku 2004 vyšlo znovu, remasterované, a mně se zkrátka líbí. Aneb jak napsal kritik Stephen Thomas Erlewine pro server AllMusic: Not bad for a guy who doesn't like to give concerts.

A tady je celé k poslechu:


Co na ně říkáte vy?

Lenin nebo Lennon?

2. března 2016 v 21:47 | Czewa |  Aktuality
A tak se dnes stalo, že si západoukrajinské městečko Kalyny se svými šesti tisíci obyvateli přejmenovalo ulici Vladimira Iljiče Lenina na ulici Johna Lennona.
A nebyla jediná, spolu s ní změnilo název i dalších devět ulic, jednu z nich třeba i po Tomáši Garriguu Masarykovi!
Pěkné prokopávání cestičky k západní Evropě, nemyslíte?

(a nemají to ještě ani na brouci.com - nedávejte ale brouci.cz :D)



Zdroj: http://www.beatlesradio.com/nowhere-man-ukrainians-swap-lenin-for-lennon