Srpen 2012

The Inner Light

26. srpna 2012 v 21:58 | Czewa |  Písničky
The Inner Light byla první Georgeovou skladbou, která se dostala na singl, konkrétně jako B-strana písně Lady Madonna. Vyšla v březnu roku 1968.
Nápad na tuto nádhernou písničku dostal George poté, co obdržel dopis od Juana Mascara, učitele sanskrtu z univerzity v Cambridge. Stalo se tak poté, co George a John hovořili v Show Davida Frosta o meditaci. V dopise Juan Mascara chválil Georgeovu písničku Within You, Without You a přiložil knihu Lamps Of Fire, v níž si George mohl přečíst také překlad básně z knihy Tao Te Chinga s názvem "The Inner Light". George ji zhudebnil speciálně pro tohoto profesora a vznikla ta nádhera...
Instrumentální základ písničky nahrál George spolu s indickými hudebníky přímo v Bombaji. Zpěv pak asi o měsíc později, v únoru, doplnil už na Abbey Road. Druhý den přidali své vokály John s Paulem.
Mně připadá taková vánoční a naprosto pohádková... skvěle si u ní dokážu odpočinout. A ten text... georgeous :))


Without going out of my door
I can know all things on earth
Without looking out of my window
I could know the ways of heaven

The farther one travels
The less one knows
The less one really knows

Without going out of your door
You can know all things on earth
Without looking out of your window
You could know the ways of heaven

The farther one travels
The less one knows
The less one really knows

Arrive without travelling
See all without looking
Do all without doing

Před padesáti lety...

23. srpna 2012 v 21:45 | Czewa |  Aktuality
... si John Lennon vzal Cynthii Powell. Přestože se k sobě povahou příliš nehodili a svatba proběhla v podstatě jen kvůli (nebo spíš díky :D) Cynthiininu těhotenství, vydrželo jim to spolu 6 let, to není zas tak špatné... A mohlo to být i delší. Každopádně, teď se vraťme o padesát let zpět do doby, kdy bylo Cynthii s Johnem dobře, čekali malého Juliana a vzali se. Stalo se to dne 23. srpna 1962, ze skupiny se obřadu zúčastnil Paul a George... no a vlastně i John, málem bych zapomněla :D... Brian Epstein šel novomanželům za svědka. Komické bylo to, že svatebčané neslyšeli vlastního slova kvůli zbíječce, se kterou někdo pracoval v protějším domě. Brian pak všechny pozval na oběd, kde si připili vodou no a... měli se nejspíš fajn. Ze svatby neexistuje žádná fotografie, proto Cynthia nakreslila aspoň tento povedený obrázek (má výtvarné nadání!) No Paul a George jsou rozkošní...


Cynthia Lennonová: John

20. srpna 2012 v 11:50 | Czewa |  Knihy
Včera jsem dočetla pěknou knížku, někteří ji asi znáte, ale můj názor na ni ještě určitě ne. Jmenuje se John a napsala ji Cynthia, první manželka Johna Lennona a matka jeho prvního syna Juliana. Cynthia napsala dřív už více knih o svém životě s Johnem, ale tato je nejnovější a asi nejucelenější. V Británii vyšla roku 2005.
V knize John se můžeme dočíst o vztahu Cyn a Johna od počátků v Liverpoolu až po nešťastný konec jejich manželství roku 1968. Cynthia se ale také hodně zaměřuje na svého syna Juliana, kterého John často silně zanedbával a který zůstal navždy poznamenán slávou svého příjmení a ne vždy příznivým vztahem se svým otcem. Podobně jako u autobiografie Pattie Boyd se dovídáme sice většinou známé informace, ale pokaždé z dost odlišného pohledu. U Cynthie se zaměřujeme na Johna Lennona a jeho rozpolcenou osobnost, jak byl v životě ovlivněn ztrátou matky a přísnou výchovou Mimi, jak se jednou choval hezky, jindy děsivě... A samozřejmě jak geniální to byl umělec. Stále mě zaráží, jak umí být takoví skvělí hudebníci nebo spisovatelé jiní v osobním životě... Asi se to musí nějak kompenzovat nebo co.
Z knihy cítíme - snad pravdivou - lásku Cyn k Johnovi, která neutichla ani po jejich bolestném rozchodu. Je opravdu hrozné číst o tom, jak se k ní a hlavně Julianovi John choval po seznámení s Yoko Ono... Předtím se vždy našly světlé chvíle, kdy John svou ženu a synka překvapil dobrou náladou a nadějí, že všechno bude zase dobré. Ale jak se od nich po rozvodu odřízl, to mě fakt překvapilo. Aspoň ale že na syna nezanevřel úplně a byla období, kdy se s ním pravidelně scházel. Zhoršila jsem si tak trochu představu o Yoko Ono, které jsem vždy dávala šanci vzhledem k tomu, že se s Johnem tolik milovali. Stále ji nemohu úplně odsoudit, ale je mi ještě nesympatičtější než dřív... Prostě divná a někdy pěkně proradná. Cynthia musela být pěkně statečná, aby se tím vším prokousala.
Bohužel, české vydání knihy je naprosto úděsné. Nevím, může-li za to jen překladatel nebo i jiní, ale text je plný jazykových a hlavně faktických chyb. Chyby v interpunkci, milion překlepů a změny pohlaví některých osob, chyby v datech a informacích, to vše mě fakt štvalo. A některé věty jsou napsány tak divně, někdy to ani nedává pořádný smysl. No, asi ani Cynthia není vrozená spisovatelka, ale tak hlavní jsou ty vzpomínky, které popisuje. A ty teda stojí za to číst. Originál by byl asi únosnější.

Líbí se mi také obálka, a to jak české verze, tak originálu. Na obou vidíme Johna docela tajemného, zastíněného nebo z profilu, Johna zamyšleného a neznámého...

České vydání od nakladatelství VOLVOX GLOBATOR


A originál:


Koncert Pangey v Mariánském Údolí: 18. srpna 2012

19. srpna 2012 v 12:36 | Czewa |  Beatles Revival
V den, kdy jsme za Beatles slavili 50. výročí od prvního hraní v nám známé sestavě - s Ringem za bicíma -, se jako zázrakem objevili Beatles Revival ze Šumperka ve vesnici kousek od naší chaty, v Mariánském Údolí. The Pangea jsou revivalová kapela, kterou už trochu znám z dvou dřívějších koncertů v Olomouci, však už jsem tu o tom psala.
Tentokrát to bylo ale úplně jiné. Zaprvé, na koncerty už mě dávno nebaví chodit samotnou, teď už se nestydím si to užít naplno i s partou lidí. Sešlo se nás dokonce 5. Bohužel teda ne naše "glassovská" skupina, ale nevadí. I tak to bylo skvělé.
Koncert se konal v rámci Dnů Mikroregionu Bystřička, celé odpoledne se v amfiteátru u Hluboček něco dělo. Pangeáci přišli po půl desáté jako finále, to nejlepší na konec. Náš původní nápad užít si koncert na střeše vzadu za publikem nevyšel, ochranka nás už při první písničce odehnala. A tak jsme šli úplně k pódiu. Tam to kromě několika velice opilých lidí, kteří do nás neustále naráželi, bylo nejlepší... Viděla jsem levorukému baskytaristovi přííímo do pražců... pražských... teda do obličeje :D, no byl zkrátka úplně blizoučko. Hezkej, jen co je pravda. Sympaťák.
Sestava skupiny se od minule proměnila (no a to si říkají Beatles revival!), Paulovo místo přebral ten sympatický mladík Štěpán Drábek a za bicíma seděl (a nezpíval :( ) tentokrát Ondřej Kollár. Dva zbylí zůstali stejní - Petr John jako John (stylové příjmení :D) a Zdeněk Blek Žouželka jako George.
Podle mého dělení na tři kategorie by asi vyhrála ta první, v Pangee se snaží přiblížit se Beatles dost. Pro představu: ten levoruký baskytarista je ve skutečnosti pravák! Naučil se ale hrát levou, aby se podobal Paulovi. No, tak to já bych nezvládla. A asi bych ani nechtěla... Taky docela přesně dodržují spojení nástrojů a zpěvu tak, jako v originále - sólový kytarista zpíval Georgeovy kousky, John John :D ty Johnovy, baskytarista Paulovy balady i vypalovačky... Docela beatlesácké účesy a samozřejmě obleky nesměly chybět. Nástroje se též podobají těm od Beatles...
V druhé kategorii už by ode mně hvězdiček moc nedostali, což mě mrzí. Originalita nic moc, ale tak aspoň nějaký vtípky se snažili nadhazovat... A mají i vlastní trsátka. Jedno se mi podařilo získat, když "Paulovi" Štěpánovi spadlo a on ho nechtěl zpět. Jsem děsně šťastná :).
Výběr písniček není pak snadné ohodnotit, jelikož kluci nehráli moc dlouho a tak vybrali hlavně známé vypalovačky. Ovšem taková Michelle byla čestná výjimka, pěkně se jim taky povedla ;).
Takže i když se mi příliš nezamlová jejich snaha kopírovat Beatles a nelíbí se mi nijak zvlášť jejich hlasy, bavilo mě být na koncertu Pangey, tancovat a zpívat... No jako vždycky. A hlavně tam s námi byl duch Beatles.

Po koncertu jsem vklouzla do zákulisí a dívejte!
Pro informaci, zleva: kytarista John John, bubeník Ondřej, no já no, baskytarista Štěpán a kytarista Zdeněk.

I Want You (She's So Heavy)

15. srpna 2012 v 22:29 | Czewa |  Písničky
Text této Johnovy až hardrockové skladby je velmi prostý: I want you... I want you so bad... It's driving me mad. She's so heavy... Heavy, heavy, heavy. Se znalostí těchto slov byste si pak mohli snadno písničku zanotovat, i když to není typická písnička, kterou by si člověk prozpěvoval. Ale co s I Want You, která nese i druhý název She's So Heavy, udělat rozhodně můžeme, je spojit si ji s Yoko Ono, která ovlivnila text svým avantgardním uměním a také ji John napsal samozřejmě pro ni a o ní. Ona sama se svým minimalismem napsala třeba báseň, ve které najdeme jedno jediné slovo "voda".
Jinak je tato píseň speciální svou délkou, trvá skoro 8 minut, čímž ji přesahuje pouze Revolution 9. Ta se ale ani za píseň považovat nedá... A ten začátek a prostředek, co se podobá Because... A ten nenadálý konec... Zkrátka, tato písnička je hodně speciální. A taky hodně dobrá, tvrdím já. What about you?
Beatles ji začali zkoušet v lednu 1969 a dokončili až v srpnu téhož roku. Nahrávka pak byla zařazena na album Abbey Road, kam se dle mého názoru výborně hodí. A za ní hned slyším tu povzbuzující Here Comes The Sun...
Tak hezký poslech!



Olympijské hry v Londýně skončily...

14. srpna 2012 v 13:19 | Czewa |  Aktuality
... a řeknu vám, že mě to fakt mrzí. Poprvé jsem si olympiádu takhle užívala. Prve mě spíš vadilo, že musí být LOH v Londýně zrovna letos, když bych se tam chtěla jet podívat, ale nakonec mi to naprosto vynahradil Liverpool. Začalo to ceremónií při zapalování olympijského ohně v pátek 27. července, kterou jsem sledovala samozřejmě hlavně proto, abych nakonci viděla Paula. Ten zazpíval The End a Hey Jude a moc mu to slušelo. Krom toho byla ale zahajovací ceremonie plná všeho briského, což mě dostalo. Bavilo mě pak i sledovat ty sportovní události, fandila jsem našim tenistkám a plážovám volejbalistkám a spoustě dalším sportovcům. No a nezapomněla jsem ani shledovat zakončovací ceremonii teď v neděli 12. srpna. Byla skvělá. Tolik britské rockové hudby v jednom večeru... Nejsem tedy příznivce moderní hudby, takže některé části programu jsem si musela hooodně zeslabit, ale jak se tam objevil nějaký symbol Beatles, hned jsem obživla. Sbor zpíval Because, hrála tam taky Here Comes The Sun, dobrovolníci za zvuků Imagine vytvořili takový Johnův portrét, což mi přijde až neuvěřitelné...


Jakýsi podivný Willy Wonka zazpíval docela povedeně I Am The Walrus a o psychedelické dojmy nebyla nouze...

Krom toho se v programu objevili Queen i s Freddiem, který rozezpíval publikum z obrazovky, Oasis, mí oblíbení The Kinks, jejichž zpěvák Ray Davies už bohužel nezpívá tak dobře, Pink Floyd no a nakonec skvělí The Who, kteří se sešli a zahráli 3 úžasné písničky... O dalších kapelách a zpěvácích, co se tam objevili, toho moc nevím a popravdě asi ani vědět nechci, takže snad stačí, že tady básním o mých oblíbencích. Akorát Rolling Stones jsem tam nějak nemohla najít... No a Paul mohl přijít i tentokrát, že jo :D. Doufám, že měl na ten večer aspoň nějaký program, co stojí za to :).

Kinks a jejich Waterloo Sunset:

Liam Gallagher z Oasis zazpíval slavnou Wonderwall:

Můj oblíbený Python Eric Idle mě zase nakazil s Always Look On The Bright Side Of Life...

Brian May z Queen a Jessie J:

No a nakonec jedno video, jak se předvedli The Who:

Chaos and Creation in the Backyard

13. srpna 2012 v 15:01 | Czewa |  Sólová alba
Chaos and Creation in the Backyard je moje nejoblíbenější Paulovo sólové album. Napsat takovou větu není snadné vzhledem k tomu, jak úžasná a rozvinutá Paulova tvorba byla a stále je. Ale mluvím pravdu. Chaos se mi fakt líbí nejvíc. Samozřejmě záleží na náladě a tak dále, ale toto Paulovo dvacáté sólové album mě zaručeně vždycky dostane. Zdá se mi navíc takové jiné než všechny ostatní, na kterých se mi obvykle líbí spíš jednotlivé písničky než album jako takové. Na Chaosu miluju naprosto všechno. A ze všeho nejvíc tu jeho atmosféru - trochu tajemnou, přemýšlivou, místy dojemnou, ale hlavně fakt nádhernou.
Za produkování tohoto skvělého alba, které vyšlo roku 2005, vděčíme britskému producentovi Nigelu Godrichovi, který je znám pro spolupráci s kapelami jako Radiohead, R.E.M. nebo U2. Toho Paulovi doporučil nám dobře známý George Martin, který sám už s produkováním přestal. Godrich se první trochu obával, jak mu spolupráce s takovou významnou osobností půjde, ale stačilo si na sebe zvyknout, nahráli pár písniček a šlo to dobře. Původní Paulovu představu natočit písničky s muzikanty ze své kapely mu Godrich rozmluvil. A tak si většinu nástrojů nahrál Paul sám. Někdy mu ale přece jen pomohli další hudebníci, například při hraní smyčcových partů nebo melodie na tradiční arménský nástroj duduk v písničce Jenny Wren. Výsledkem je album vskutku anglické, o což právě Nigel Godrich usiloval. Ve starém čísle časopisu Music jsem na něj našla pěknou recenzi, kterou si podovolím citovat. Autorem je Vladimír Vlasák z MF Dnes:
"Je to dvacáté studiové album Paula McCartneyho od doby, kdy se vydal na sólovou dráhu. Křehká baladická melodie, hraná na kytaru v písni Jenny Wren, odkazuje k beatlesovské písni Blackbird. Nejen v podmanivé skladbě Follow Me se McCartney nabízí jako všestranný muzikant. Zručně zahrál kytaru, baskytaru, bicí a svého excelentního bubeníka Abe Laboriela nechal snad jenom 'chřestit' tamburínou. Songy At The Mercy nebo Friends To Go ukazují, jak přirozeně a zlehka vpouští McCartney písně do světa. A ještě si přitom pohrává s dechy a smyčci. Připomene beatlesovského Sergeanta Pappera nebo ducha staré Anglie v roztomilé miniatuře English Tea, jednoduchou finálovkou Fine Line střídá členitější kompozice How Kind Of You. Klidné, polovyprávěné pasáže hromadí napětí, které se pak uvolňuje v harmonických mezihrách kláves a kytar. (...) Výsledkem je homogenní, rukodělné, bezprostřední album."
Tak jenom abyste viděli, že my fanynky nejsme jediné, kdo dokáže o Paulovi takhle básnit.
Ještě pár slov k obalu: Na fotce vidíme Paula, jak sedí na zadním dvorku svého domku v Liverpoolu, na Forthlin Road (jéé, tam jsem byla! :D), a hraje na svou kytaru. Roku 1962 ho tam vyfotil bratr Mike, původně pojmenoval obrázek "Paul Under Washing", ale nakonec ho přejmenoval na "Our Kid Through Mum's Net Curtains". Je to krásná fotka a doplňuje nádheru celého alba...


A ještě seznam skladeb, o kterých se tu podrobnosti jistě jednou dočtete:

1. Fine Line
2. How Kind Of You
3. Jenny Wren
4. At The Mercy
5. Friends To Go
6. English Tea
7. Too Much Rain
8. A Certain Softness
9. Riding To Vanity Fair
10. Follow Me
11. Promise To You Girl
12. This Never Happened Before ( http://bevatles.blog.cz/1109/this-never-happened-before-paul-mccartney )
13. Anyway

The Rolling Stones - dodatek

12. srpna 2012 v 19:21 | Czewa |  Jiné skupiny a interpreti
Tak mě napadá, že bych sem mohla dát aspoň nějaká videa od Rolling Stones, když už jsem o nich napsala ten článek a když je mám taky sama tak ráda. Takže tu je několik videí, výběr mých oblíbených písniček.

Ruby Tuesday:

Let's Spend The Night Together:

Paint In Black:

Mother's Little Helper:

Jumpin' Jack Flash:

Get Off Of My Cloud:

She's A Rainbow:

A ještě dvě krásné pomalé:

As Tears Go By:

Lady Jane:

No a ještě další desítky skvělých skladeb od těch úžasných londýnských rockerů...

The Rolling Stones

7. srpna 2012 v 14:19 | Czewa |  Jiné skupiny a interpreti
Vzhledem k faktu, že skupina The Rolling Stones bývá označována snad i za stejně slavnou jako The Beatles, ale že ve skutečnosti si tyto skupiny ani tolik nekonkurovali, The Rolling Stones si na mém blogu rozhodně zaslouží přinejmenším tento článek. Nehodlám zde popisovat dopodrobna historii kapely, která trvá vlastně dodnes, zkusím se zaměřit na to, co měli Rolling Stones společného s Beatles, jak spolupracovali, jak si konkurovali, jak se znali. Tak snad vás to zaujme :).
Poprvé se členové těchto dvou skupin setkali v dubnu 1963 v richmondském klubu Crawdaddy, kde Rolling Stones hráli a kam byli Beatles pozváni Georgiem Gomelskim, který v té době dělal Stounům neoficiálního manažera. Na Beatles ten koncert zřejmě zapůsobil, publikum prý křičelo a tančilo na stolech... Potom vzali Rolling Stones své nové známé do svého příbytku na Edith Grove v Chelsea, kde si povídali o hudbě. Beatles je zas na oplátku pozvali na svou show do Royal Albert Hall, kam tři tehdejší členové Rolling Stones Mick Jagger (zpěv a foukací harmonika), Keith Richards (kytara, zpěv) a Brian Jones (taktéž kytara a zpěv) skutečně přišli. Chyběli ještě baskytarista Bill Wyman a bubeník Charlie Watts.
Díky přímluva George Harrisona na soutěži beatových kapel v Liverpoolu přibral jeden z porotců Dick Rowe Rolling Stones do stáje Decca Records (tato nahrávací společnost je známá mimo jiné tím, že předtím odmítla Beatles...). Manažera Rolling Stones dělali Eric Easton a Andrew Oldham, který mohl původně spolupracovat s Brianem Epsteinem, což ale odmítl. Oldham se, stejně jako u Beatles Epstein, zasloužil o nový image skupiny - zatímco Beatles nosili obleky a kravaty, Rolling Stones působili v kožených bundách jako tvrdí rebelové, což vlastně i byli. Jeden kritik později trefně poznamenal: "Beatles byli kluci, kteří okouzlili národ. Stouni byli klacci, co ho kopli do koulí." Johnovi Lennonovi to vadilo, protože takový byl vlastně původní vzhled Beatles.
V září 1963 John s Paulem dokončili na Oldhamovu žádost písničku I Wanna Be Your Man, kterou získali Rolling Stones a dostali se s ní poprvé do Top Ten. Díky dalším schůzkám a společným akcím se stali z Beatles a Rolling Stones přátelé, kteří se dál setkávali a smáli se tisku, který je považoval za nesmiřitelné rivaly. I Brian Epstein s Andrewem Oldhamem se dohodli, že data vydání alb dvou skupin nebudou kolidovat. Časem Oldhama nahradil ve funkci manažera Rolling Stones Allen Klein, kterého Stouni doporučili Beatles pro vedení společnosti Apple.
Co se týče další spolupráce mezi The Beatles a The Rolling Stones, můžu se zmínit třeba o nahrávání písničky We Love You od Rolling Stones, při kterém Paul a John zpívali vokály, o saxofonu Briana Jonese v beatlesácké You Know My Name (Look Up The Number) - mimochodem, děsná písnička - nebo o zpěvu Briana, Micka Jaggera a jeho přítelkyně a zpěvačky Marianne Faithfull v All You Need Is Love v přímém přenosu projektu Our World. Cesty obou skupin se protly ještě mnohokrát. Na obalu Sergeanta se objevil nápis "Welcome The Rolling Stones", The Rolling Stones zase zobrazili Beatles na obalu desky Their Satanic Majesties Request.
O srovnání těchto dvou skvělých kapel by se dalo mluvit hodně dlouho, koho by to víc zajímalo, tady na té stránce najdete spoustu nápadů: http://www.rollingstonesnet.com/Beatles.html
Pro mě zůstává důležité to, že obě skupiny byly jiné, obě skvělé, ale Beatles jsou pro mě samozřejmě nejlepší. I když Rolling Stones obdivuju, že pořád hrají, sice v poněkud změněném obsazení, ale stále. Beatles zase byli pořád John, Paul, George a Ringo a za těch deset let své existence toho stihli hudebně fakt hodně. Stouni se svou historií plnou zatčení za držení drog, střídání partnerek, střídání kytaristů, napjatých vztahů atd., šli zase jinam, a výsledek není vůbec špatný. Takže Beatles nebo Rolling Stones? Má odpověd zní: Beatles i Rolling Stones!

John a Mick:

Vidíte? Ta červená čára by tam nemusela být...

Within You Without You

4. srpna 2012 v 14:29 | Czewa |  Písničky
Když trávil George Harrison jeden večer v domě Klause Voormana v Hampsteadu, po jídle si povídal s ostatními na večírku a všiml si harmonia. Nikdy předtím na něj nehrál, a tak to ze zvědavosti zkusil. Improvizoval a znělo to zpočátku dost hrozně, ale nakonec z toho vzešla melodie písničky Within You Without You. Doma ji pak dokončil. Jedná se o píseň silně ovlivněnou východní filosofií - jak v textu, tak po hudební stránce. Text představuje jakýsi rozhovor, kde se říká, že aby se lidé sblížili a zbavili se prázdného prostoru mezi sebou, musí se vzdát iluzí o egu a uvědomit si, že všichni jedno jsme. Kromě indické hudby na George při skládání Within You Without You působilo jistě i LSD, se kterým v té době skoro každý experimentoval.
Písničku nahrál George sám, tedy myslím tím bez ostatních členů Beatles. To před ním udělal jen Paul při nahrávání Yesterday. Při natáčení použil různé indické nástroje - sám hrál na swordmandel, nástroj podobný citeře, a tamburu. Přizvaní indičtí hudebníci obsluhovali dilburu, nástroj podobný sitáru, a tabla. Po dokončení ještě George Martin dodělal smyčcový doprovod a přidal zvuk tambury, na kterou hrál Neil Aspinall.
Šlo o poslední nahrávku pro album Sgt. Pepper's... A podle mě je pro něj dost důležitá. George Martin o výběru této písně na album hezky povídá ve fimu Living In The Material World.
Zdá-li se vám Within You Without You moc dlouhá, uvědomte si, že původní verze měla kolem třiceti minut! Ta na albu je dost zkrácená. Tak si užijte poslech... Ale raději si pusťte celého Sergeanta, ta písnička tam totiž patří.


We were talking-about the space between us all
And the people-who hide themselves behind a wall of illusion
Never glimpse the truth-then it's far too late-when they pass away.
We were talking-about the love we all could share-when we find it
To try our best to hold it there-with our love
With our love-we could save the world-if they only knew.
Try to realize it's all within yourself
No-one else can make you change
And to see you're really only very small,
And life flows ON within you and without you.
We were talking-about the love that's gone so cold and the people,
Who gain the world and lose their soul-
They don't know-they can't see-are you one of them?
When you've seen beyond yourself-then you may find, peace of mind,
Is waiting there-
And the time will come when you see
we're all one, and life flows on within you and without you.