Březen 2012

We Can Work It Out - Deep Purple

31. března 2012 v 14:09 | Czewa |  Covers
Stejně jako to skupina Deep Purple dělala se všemi písničkami, které přepracovávala, i jejich cover verze We Can Work It Out je podstatně změněná. První tři minuty této písně v jejich podání zahrnuje rychlé instrumentální jamování, které čerpá z klasické hudby. Už jen toto protažení unáší We Can Work It Out daleko od našeho známého beatlesáckého originálu. Změny relativně prostých písniček na velkolepé epické skladby byly pro Deep Purple v té době typické, například to můžeme slyšet v jejich verzi písničky Hey Joe od skupiny The Leaves. Paul McCartney souhlasil s tím, aby Deep Purple jeho písničku nahráli, protože se mu jejich předešlá cover verze Help! moc líbila. Sedmiminutovou skladbu Exposition/We Can Work It Out najdeme na druhém skupinovém albu od Deep Purple pojmenovaném The Book Of Taliesyn. Mezi jejími autory najdeme kromě dvojice Lennon-McCartney třeba i Beethovena. Interesting.


Martha My Dear

24. března 2012 v 12:03 | Czewa |  Písničky
Když se Paul přestěhoval roku 1966 do domu na Cavendish Avenue si koupil svého první zvíře, mladou fenku anglického ovčáka, kterou pojmenoval Martha. Martha se narodila 6. června toho roku. Paul si ji okamžitě zamiloval, John se mu i smál, že ho ještě nikdy neviděl tak poblázněného. Martha byla tedy velice hýčkaný pes. O dva roky později napsal Paul skvělou písničku Martha My Dear. Často se říkalo, že ta písnička je o nepovedeném zasnoubení Paula s Jane Asher. Zasnoubili se v lednu 1968, ale když pak byla Jane pryč na svém angažmá, Paul chodil s jinými dívkami a Jane pak své zasnoubení zrušila s tím, že se třeba ještě v budoucnu dají znovu dohromady. Paul ale později prohlásil, že ta písnička je opravdu o jeho fence, do které byl platonicky zamilovaný. Každopádně text písničky se hodí jak na první interpretaci, tak na tu druhou. Martha My Dear je jedna z mých nejoblíbenějších písniček na bílém dvojalbu. Při nahrávání v říjnu 1968 zpíval a hrál sám Paul ještě s dalšími hosty, kteří ho doprovázeli na housle, violy či různé dechové nástroje. Martha zemřela stářím v létě 1982.



Martha my dear though I spend my days in conversation
Please
Remember me Martha my love
Don't forget me Martha my dear

Hold your head up you silly girl look what you've done
When you find yourself in the thick of it
Help yourself to a bit of what is all around you
Silly girl

Take a good look around you
Take a good look you're bound to see
That you and me were meant to be for each other
Silly girl

Hold your hand out you silly girl see what you've done
When you find yourself in the thick of it
Help yourself to a bit of what is all around you
Silly girl

Martha my dear you have always been my inspiration
Please
Be good to me Martha my love
Don't forget me Martha my dear


Rozhovor s Robertem Orsáčkem!!!

17. března 2012 v 11:05 | Czewa |  Rozhovory
Kdo by snad nevěděl, kdo je to Robert Orsáček, tak dám upřesnění: Robb hraje a zpívá rovnou ve dvou kapelách, které mají co do činění s Beatles. Jednou z nich je The Glass Onion, druhou, mladší, Saville Row (ti hrají různé písničky ze 60. a 70. let, čili i Beatles). Nápad na rozhovor právě s ním přišel asi proto, že on, i když na koncertech nestojí (sedí) v popředí (takový detail: hraje na bicí :)), nejvíce a skvěle zpívá. Taky se mi zdál dostatečně bláznivý na to, aby byl ochotný se se mnou sejít. No dobře, a taky se mi nejvíc líbí :)). Přijel za mnou (kdo to pro koho jen tak udělá?) z Brna v neděli večer. Byla jsem předtím docela nervózní, přece jenom moc často s takovými lidmi posedět nechodím (i když by se mi to líbilo :D). Jeho humor a něco málo, v čem asi "vyhrávám" (myslí si, že mám Beatles raději já než on! Jsem maličko vyšší :-D. S nikým jiným se ještě v Olomouci o půlnoci neprocházel :-D:-D), mě trochu uklidnily. V čajovně bylo přítmí. O to víc se v ní vyjímal jeho hezký úsměv. Otázky, co jsem si nachystala, ani všechny nezazněly, spíš jsme vedli normální konverzaci (i když, záleží, jak chápete slovo normální :-D). Předtím se mne ale ještě zeptal, má-li nějaká práva, třeba nevypovídat. Řekla jsem mu, že může klidně utéct. Neutekl. A vypovídal. A možná i pravdu :D.

Jak to tak přišlo, dát dohromady zrovna Beatles Revival?
(První odpověď "Já už si to nepamatuju" vás asi nezajímá...) Kluci se seznámili na gymnáziu. Já chodil na jinou školu. Já jsem se k nim přichomýtl tak nějak... Chtěl jsem vždycky vozit kapely. Nebo jim dělat bedňáka. Tak jsem si to splnil, vozil jsem kapely a při jedné příležitosti jsem na místo určení dovezl jednu kapelu a je jsem tam potkal. Tak nějak jsme se dali do řeči a oni že hrajou, nebo se snaží hrát, Beatles. No a že shánějí bubeníka. Tak jsem jim slíbil, že jim ho seženu. Myslel jsem si, že to nebude takovej problém. Tak jsem ho sháněl asi dva měsíce, možná tři. Nesehnal. A za trest jsem to musel vzít já.

A to jsi vůbec neuměl hrát na bicí?
Ne, nikdy jsem do té doby nehrál. Na bicí jsem se naučil hrát přes ty krabice, vytáhl jsem si je z kontejneru, koupil jsem si paličky a začal do nich mlátit. Až jsem ty krabice přestal trhat, tak jsem věděl, že mám ten správnej úder, a koupil jsem si bubny... Obyčejný, my jsme nikdy neměli žádný ambice, což trvá dál... Nikdy jsme si nechtěli nic dokazovat, ani kopírovat Beatles. Takže jsem myslel, že to budou moje poslední bubny.

Hned ze začátku jsi zpíval?
Ano, hned ze začátku. Ty písničky od Beatles jsou v originále hodně těžké. A kluci, když to zpívali, tak některé věci měli přetransponované třeba o půl tónu, o tón níž. No a pak zjistili, že to dokážu zazpívat v originále. Takže když jsme si pak vybírali písničky, mně padlo nejvíc věcí.

Odkdy máš rád Beatles?
Asi od sedmi let. Když zastřelili Johna. To na mě moc zapůsobilo. Jak jsem byl takové děcko, myslel jsem si, že to je strašná zhůvěřilost takhle někoho zabít. I když John byl asi divnej. Jinak by nemohl být tak dobrej. Byl to divnej pavouk, bolševicky smýšlející člověk. A neměl v tom moc jasno.

Koho z Beatles považuješ za nejzajímavějšího?
Jejda, já jsem kluky nikdy moc neřešil. Přišli mi jako kapela. Nikoho jsem nikdy nevypichoval, jako že bych měl nějakýho oblíbence. Ale na Paulovi v Praze jsem byl. Chtěl jsem ho vidět. To jsem si užil (u tohoto prohlášení Robb vrtěl hlavou!), ne, bylo to bezvadný, štvalo mě čekání, trošku mě překvapil areál ČKD, jinak koncert dobrý. Celé jeho turné jsem sledoval na internetu. A třeba ve Francii to bylo hezčí. Řekl bych, že to odflákl, jako by přijel do východního bloku. Třeba We Can Work It Out zpíval asi o dva tóny níž. Ale má na to právo - je to děda. A napsal si to sám. Přece jenom, byla to show, ale mrzí mě, že to nedal tak jak třeba v té Francii. Ale stejně skvělý. Mám i schovanou vstupenku.

Zajímají tě i fakta o písničkách?
Určitě jsem to někdy četl, ale nikdy se v tom nijak nevyžíval, neměl jsem na to čas.

Když máte koncert, tak si předem připravíte seznam písniček? A kdo o tom rozhoduje?
Tak teď už asi všichni. Zezačátku jsme si ty playlisty připravovali. Jednou jsme hráli na takové venkovní akci a já jsem si připravil texty, co budeme a nebudeme hrát. Celou dobu bylo pěkně. A když jsme přišli na pódium, začalo hrozně foukat a mně ty texty uletěly. No a od té doby už to neřešíme. Však stejně, ta improvizace je taková lepší. Dneska nám to tak přijde. Aspoň na některých akcích.

A jak dlouho už hrajete?
Dlouho... Týjo, letos to bude 19 let. Příští rok budeme mít kulaté výročí. Tak nevíme, jestli se máme rozpadnout? Ale ne, zatím nás to baví, je to pěkný, lidi chodí, pořád plnej barák, atmosféra výborná. A to bývávalo ještě víc! Tam nebylo kam stoupnout a venku se ještě tlačilo sto lidí. Však tenkrát televize Premiéra, to ještě nebyla Prima, o nás natočila dokument "Glassománie". Se vším všudy - rozhovory lidí na ulici, co se děje před koncertem, při koncertu, jak tam holky blbly, lidi lezli i po hromosvodu. My jsme ale ty písničky nenapsali. Ale užíváme si to. Je to fajnový, vidět, co jsou lidi schopni udělat. Třeba přijet z Olomouce do Brna. (:D)

Proč se jmenuje The Glass Onion zrovna po této písničce?
Ono po revoluci vznikalo hodně kapel s názvem ovoce a zeleniny, třeba Mechanický pomeranč nebo Rotující kedluben. Tak jsme se asi chtěli držet toho trendu. A písničku Glass Onion máte v oblibě? Jo, dokonce ji máme i v repertoáru. Hráli jsme ji ale asi jen třikrát, protože má takový konec, který není lehké zahrát dobře a bez něj to nemá šťávu. Ten konec je na Glass Onion nejzajímavější!
Věříš, že i v daleké budoucnosti se bude hudba Beatles líbit?
Jo... Vždycky? No... I za tisíc let? Týjo, tak to nevím! To vůbec nevím, co se bude poslouchat. Jestli se bude vůbec něco poslouchat, jestli budeme vůbec živí. Nedokážu odpovědět, to je jak kdyby ses mě zeptala, jestli se bude za tisíc let platit eurem!

Budeš své děti vést k lásce k Beatles?
Asi... Nevím. Asi je nebudu nutit. Ale asi se tomu nevyhnu, jim to ukázat.

Přijde mi, že váš humor je dost podobný tomu britskému. Profesionální deformace? Třeba hláška "Tuto písničku věnujeme všem, kteří uklízí po svém psovi".
Ne, to je náhoda... Vaříme z vody. Když se podíváš na ty lidi, co jim máš říct? Všichni vypadají jako pejskaři, co to nesbírají... U nikoho nevidíš sáček... Na tom koncertě mně prostě přijde, že to nesbírají! Ale to říkal Majk... No jo, kluci jsou vtipní.

Jaké máte ve skupině vztahy?
No, vztahy máme výborné. Víte o sobě všechno? Ne, ani bychom to vědět nechtěli. Vídáte se i mimo koncerty? Někdy jo, když se třeba něco slaví... V rámci možností jsme kamarádi.

A co ta druhá kapela, ve které hraješ?
Hraju na bicí a zpívám, ale původně jsem měl hrát na kytaru! Na rozdíl od Glass má Saville málo let... Roku 2004 jsme o tom začali přemýšlet, 2005 jsme se sem tam viděli, občas jsme zahráli i nějaký koncert, 2006 jsme se taky párkrát viděli a od roku 2007 už to tak nějak začalo mít grády. To jsme měli koncert v Metru, a aniž bychom vyvěsili jediný plakát, přišlo 200 lidí! Od Beatles tam hrajeme věci, které se nám do Glassu nevešli a nikdy nevejdou. Třeba Helter Skelter nebo Birthday.

A to nebyl konec. S Robbem je sranda, tak jsme spolu ještě pobyli. Pověděl mi toho spoustu zajímavého. Jak hrál s různými jinými revivaly, jak se museli utkat v souboji s Backwards, aniž by to kdy chtěli, jak to skončilo remízou. Jak ho chválil Miro Žbirka nebo Kamil Střihavka. Robert vzpomíná zkrátka rád. A já se pouze ptám, kdy se budu příště procházet s bubeníkem, zpěvákem, bavičem a super člověkem o půlnoci v Olomouci?
Fotka je z koncertu Saville Row v rámci festivalu Evropského svátku hudby, který se konal v červnu 2009.

Get Back

11. března 2012 v 17:43 | Czewa |  Písničky
Tuto písničku, která se stala hitem nejen v Británii a Americe, ale i v Mexiku, Kanadě, Austrálii, Francii, Německu (bohužel bylo možné jen v západním) nebo na Novém Zélandu, napsal Paul. Vyvinula se z mnoha svých původních verzí, které měly představovat satiru na britský imigrační řád, na lidi, kteří chtěli vrátit přistěhovalce z Británie zpět do jejich původních zemí. Proto "Get Back". Mezi její původní názvy tak patřilo třeba "Commonwealth Song", "White Power" nebo "No Pakistans". Tyto verze obsahovaly kontroverzní prohlášení jako "You'd better get back to your Commonwealth homes". Satirický podtext bylo dost snadné přehlédnout a časopis New Musical Express proto obvinil Paula z rasismu. Ten reagoval tím, že jestli existuje nějaká nejméně rasistická skupina, jsou to právě Beatles. Nejvíc jejich kamarádů prý bylo černých. Změněný text nakonec vymysleli přímo při nahrávání ve studiu a nedává dohromady žádný souvislý příběh, jen takové zmínky o arizonském klukovi jménem Jojo a Lorettě, která chtěla být dívkou, ale byla jen dalším mužem. Natáční začalo 23. června 1969 ve studiích Apple za účasti Billyho Prestona, jehož jméno je i uvedeno pod singlem ("Beatles s Billym Prestonem"). I tato písnička zazněla na koncertě na střeše budovy Apple. Singl pak v Británii vyšel v dubnu, v Americe o měsíc později. Najdeme ji na albu Let It Be na úplně posledním místě.


Jojo was a man who thought he was a loner
But he knew it couldn't last
Jojo left his home in Tucson, Arizona
For some California grass

Get back, get back
Get back to where you once belonged
Get back, get back
Get back to where you once belonged
Get back, Jojo
Go home

Get back, get back
Back to where you once belonged
Get back, get back
Back to where you once belonged
Get back, Jo

Sweet Loretta Martin thought she was a woman
But she was another man
All the girls around her say she's got it coming
But she gets it while she can

Get back, get back
Get back to where you once belonged
Get back, get back
Get back to where you once belonged
Get back, Loretta
Go home

Get back, get back
Get back to where you once belonged
Get back, get back
Get back to where you once belonged
Oooh...

Get back, Loretta
Your mama's waiting for you
Wearing her high-heel shoes
And her low-neck sweater
Get back home, Loretta

Get back, get back
Get back to where you once belonged
Get back, get back
Get back
Oh, yeah

Mrtvej brouk

9. března 2012 v 16:08 | Czewa |  Beatles Revival
A je tady třetí článek o revivalové kapele - tentokrát to bude pražská skupina Mrtvej brouk. O jejich koncertě jsem se dověděla čirou náhodou - docela nenápadný plakát v jednom podchodu mě ale naštěstí včas upozornil a možná o to větší jsem měla radost. Měla jsem popravdě i trochu obavu - dívala jsem se na jejich fotky a s Beatles má něco maliličko společného tak leda bubeník, a pak ten název - jak se nějaká kapela může jmenovat tak blbě? Ale dobrá, řekla jsem si, kdy se takováhle akce koná v Olomouci (v beatlesáckém ohledu tu bývá dost mrtvo), a šla jsem. Pak jsem byla hrozně ráda, hlavně proto, že: a) byla to super pařba! b) hráli dobře, to se musí uznat a c) poznala jsem, že i u nás se najde docela slušná skupina mladých lidí, kteří mají tuto hudbu v lásce!
Uvědomila jsem si, že revivaly by se měli hodnotit minimálně ve třech kategoriích: Za prvé, nakolik jsou "Beatles" - nelze je samozřejmě srovnávat s originálem, ale můžeme ohodnotit, jak moc jsou mu blízko nebo daleko :). Za druhé, jak jsou naopak osobití, originální, sví. I to je totiž, na druhou stranu od první kategorie, moc důležité! Když už prostě Beatles nebudou, můžou hrát jejich písničky a vzít je po svém. Za třetí, repertoár, co hrají, z jaké doby, jestli jen takové ty nejslavnější hity nebo i méně známe (a přece krásné :D) kousky. Zkusím tedy teď tuto revivalovou kapelu zhodnotit podle těchto tří kritérií.
1) Přestože se v Mrtvým broukovi nijak zvlášť nesnaží hrát na nástroje podobné těm, na které hráli Beatles (myslím jako značku, typ...), zvuk jejich hudebního doprovodu je velmi dobrý. Hlavní zpěvák (Václav Hnátek) zpívá dobře, bohužel ale v klubu nástroje vokální projev dost překrývaly. Sólový kytarista (Ondřej Fencl) hraje úplně jako profík, asi i je :). Bohužel vzhledově opravdu s Beatles nemají mnoho společného, měli sice oblek, ale každý trochu jiný, jeden je blonďák, jeden má dlouhé rockerské vlasy... Ale nevadí, hlavní je přece hudba, n'est-ce pas?
2) Za osobitost bych jim dala asi víc hvězdiček než za hodnověrnost, přesto nebyla natolik výrazná jako třeba u Cibule. Mírné změny byly spíš omyl (zkazili můj oblíbený verš v Help! a ani první akord u Hard Day's Night nezněl tak, jak by měl), ale ty větší nebyly špatné (třeba začátek písničky Paperback Writer nezněl špatně, i když to nebyla přesná kopie beatlesáckého Paperbaaack Wriiiter). Taky jejich jamování na konci Hey Jude nebo Why Don't We Do It In The Road stálo opravdu za to! To bylo vidět, že je to opravdu baví.
3) Co se týče výběru písniček, líbilo se mi, že prostřídávali ty známé kousky písničkami méně známými - třeba While My Guitar Gently Weeps, Taxman nebo Why Don't We Do It In The Road. Ale moje oblíbené písničky, kterými mě minule potěšila Cibule, nezazněly, nahradily je ale jiné. Takže dobré.
Každopádně jim děkuji za super večer a olomouckým mladým, že mají rádi Beatles!
Zde jsou jejich stránky: http://www.mrtvejbrouk.cz/

Don't Let Me Down

7. března 2012 v 17:13 | Czewa |  Písničky
Téma textu písničky Don't Let Me Down je společné pro vícero Johnových písniček. Strach z toho, že ho opustí milovaná osoba, potřebu lásky a obavy z odmítnutí najdeme třeba v mé oblíbené If I Fell. Don't Let Me Down ale John Lennon napsal pro zcela konkrétní osobu, která ho již v tu dobu velice ovlivňovala: Yoko Ono. Strohost a minimalismus jejího umění se odrazuje v této písničce hlavně tím, že z ní John vyškrtl veškeré příkrasy a napsal pro ni jednoduchý text a prostou melodii. Beatles ji nahráli během tzv. Get Back sessions během roku 69. Vyšla v dubnu jako B-strana právě písně Get Back. Ohlasy nebyly špatné, což můžeme poznat už jen z toho, kolik jejích coververzí bylo později vytvořeno (víc než 10). Beatles zahráli tuto fajn písničku dokonce dvakrát na slavném koncertu na střeše budovy Apple, což můžeme vidět ve filmu Let It Be. Na elektrický klavír kluky doprovází černošský hudebník Billy Preston. Původně měla píseň přijít na album Let It Be, ale producent Phil Spector ji vyřadil. Smutné.
Miluju ten Johnův hluboký hlas...


Don't let me down, don't let me down.
Don't let me down, don't let me down.

Nobody ever loved me like she do me,
Ooh she do me, yeah she does.
And if somebody ever really loved me,
Ooh she'd love me, yeah she does.

Don't let me down, don't let me down.
Don't let me down, don't let me down.

I'm in love for the first time.
Don't you know it's gonna last.
It's a love that lasts forever,
It's a love that has no past.

Don't let me down, don't let me down.
Don't let me down, don't let me down.

And from the first time that she really done me,
Ooh she done me, she done me good.
I guess nobody ever really done me,
Ooh like she done me, she done me good.

Don't let me down, don't let me down, please.
Don't let me down, don't let me down, please.

Ow! Don't let me down
Don't let me down
(Can you dig it?)
Don't let me down.

Zak Starkey

4. března 2012 v 13:23 | Czewa |  Lidi s Beatles spjatí
Zak Starkey byl prvním dítětem Ringa a Maureen, narodil se 19. září 1965 v Londýně. Výběr jména měl za úkol tatínek - právě pro Zaka se rozhodl proto, aby se jméno nedalo zkracovat, což prý neměl rád. I když Ringo původně nechtěl, aby se stal jeho syn také bubeníkem, koupil mu k devátým narozeninám bicí soupravu a dal mu jen jednu lekci s tím, že on se také všechno naučil sám z poslechu desek. Aby měl syn hudební vzdělání, najal mu Ringo učitele hry na klavír. Když byl Zak v pubertě, začal mít problémy s alkoholem. Ringo ho dokonce jednou vyhodil z domu.
Když se roku 1975 Ringo s Maureen rozvedli, Zak vinil z rozpadu manželství svého otce, který Maureen podváděl a bral drogy. Tím se jejich vztah hodně pokazil. V devatenácti se Zak tajně oženil s pětadvacetiletou Sarah Menikidesovou. Když se jim narodila dcera Tatia, Ringo se zase ke svému synovi přiblížil, protože měl vždycky rád malé děti. Zak se stal docela úspěšným hudebníkem, koncertoval s různými kapelami (později třeba s The Who nebo s Oasis) či jednotlivci. Když u jeho matky propukla leukémie, daroval jí část své kostní dřeně, bohužel však Maureen v prosinci 1994 při operaci zemřela. O rok později se Zak vrátil s manželkou z Ameriky do Anglie, kde založil kapelu Face.
Stejně jako jiné děti členů Beatles je i Zak podobný svému otci, což je na něm pro nás možná nejzajímavější :).