Silver rain was falling down upon the dirty ground of London town

4. května 2018 v 16:48 | Czewa |  Zajímavosti
Při mé první (jo, až teď) cestě do anglické metropole jsem samozřejmě opět pátrala po místech spojených s Beatles. Jistě jsem je nenašla všechna, proto budu ráda za případná doplnění do komentářů. Nicméně pravdou zůstává, že i tak jsem jich viděla dost a možná i proto se mi v Lodnýně tolik líbilo navzdory zimě, dešti a větru. Je to město s pravou anglickou atmosférou, neustálým ruchem (snad krom neděle, kdy je tam dost mrtvo), pomalým provozem, spoustou doubledeckerů šinoucích se vlevo a zastavujících skoro na každém rohu, fish and chips v nabídce téměř každé restaurace... A samozřejmě plným lidmi mluvícími krásnou angličtinou. A když si k tomu všemu představíte, že tam Beatles žili, hráli, nahrávali, chodili, jedli, pili, pařili a vůbec dělali všechno možné, je to krásný pocit se Londýnem jen tak procházet.

Jako první asi každého napadne slavný přechod na Abbey Road. Tam jsme se s mými dvěma bratry vydali hned první den po příletu do Londýna. Ten den hodně pršelo, ale mně to ani poměrně velký provoz nezabránily pokusit se aspoň o nějakou fotku. Jelikož jsme ale byli jen tři, já jsem se musela rozvdojit... A taky vyzout, na Paulovu počest.

U přechodu je tedy i vchod do samotných studií Abbey Road.

Do těch se samozřejmě běžný smrtelník jen tak nedostane. Ale v domě vedle je obchůdek se suvenýry.

Nedaleko studií si taky můžete zajít do kavárny Abbey Café, ale nečekejte v ní nic moc beatlesáckého, snad kromě pár obrázků. Je to maličkatá kavárna asi se čtyřmi pidistolky a takovou klasickou nabídkou. Najdete ji za rohem, v ulici Nugent Terrace.

Opačným směrem od přechodu jsem se pak zašla podívat na Paulův dům na Cavendish Avenue 7. Koupil ho už v dubnu 1965 a vlastní ho doteď, jestli tam ale někdy i teď skutečně přebývá, toť otázka. Já si ale myslím, že tu sekačku, kterou jsem za velkou bránou slyšela, určitě řídil on :D.

Beatles fanoušky dost možná nejvíc nadchne a rodinný rozpočet rozhodně zatíží obchod na Baker's Street 219, který nabízí snad všechno, co si dovedete s motivy Beatles představit, snad kromě hudebních nástrojů.

Další oblastí v Londýně, která má co do činění s Beatles, je ulice Savile Row ve čtvrti Mayfair, nedaleko slavné křižovatky Picadilly Circus s jakoby newyorskými billboardy. V domě číslo 3 sídlilo Apple Studio, součást firmy Apple Corps, a taky její ředitelství. Na jeho střeše se taky 30. ledna 1969 odehrálo poslední vystoupení všech Beatles pohromadě.

Dole v domě je jakýsi obchůdek s oblečením a mají tam i pár Beatles triček, zajímavější je však tato vitrína s Paulovou (a Paulem podepsanou) hoffnerkou.

Hodně unikátních exponátů se taky nachází v British Library na Euston Road, mezi nimi třeba rukopis She Said, She Said, Ticket to Ride, nějaké dopisy a tak. Vstup je tam zdarma, ale fotit se tam nesmí.

Podobně i v londýnském Hard Rock Café najdete různé předměty s Beatles i jinými rockovými kapelami spojené.


Hard Rock Café se nachází na Old Street 150 a vedle něj je i obchod s "rockovým" zbožím, s hezkou výzdobou.

No a krom toho jsem šla dvakrát do super rockového klubu The Lexington (za doporučení díky Míše Ch.), kde v pátek pouštěli skvělou hudbu DJové-Beatlesáci a v neděli tam měla koncert fajn kanadská country zpěvačka Whitney Rose s folkařským předskokanem Pepe Belmontem. Takže doporučuju!
 

Od Fare Thee Well k Trouble No More: Koncerty Joan Baez a Boba Dylana příjemně překvapily

16. dubna 2018 v 17:38 | Czewa
Tak se mi poštěstilo slyšet Don't Think Twice, It's All Right naživo hned dvakrát v rozmezí osmnácti dnů. 27. března ji totiž zahrála a zazpívala sedmasedmdesátiletá Joan Baez v Kongresovém centru v Praze. Ten koncert byl dojemný, skromná Joan si nemusí na nic hrát a taky nehraje (teda, na kytaru si asi občas zahraje :) ). Ten večer svým stále krásným hlasem dojala ani ne plný sál s kapacitou pro téměř tři tisíce lidí. Prostřídala tři různé kytary, zahrála si sama i s malou kapelou poskládanou z jejího syna-bubeníka Gabriela Harrise a multiinstrumentalisty Dirka Powella a s mladou zpěvačkou Grace Stumbergovou. Vystoupení tak vynikalo pestrostí, hudební propracovaností, nechyběly při něm téměř všechny hity její převážně jen interpretační kariéry ani slova dokazující, že před posluchači stojí nejen skvělá kytaristka, zpěvačka a zkrátka folkařka, ale také politická aktivistka.

Včera, 15. dubna 2018, se však konal další koncert - do brněnské Městské haly Vodovy zamířil Bob Dylan. Ano, ten, u jehož jména je snad pro každého těžké si vybavit, kdy jej slyšel poprvé. Ten, který inspiroval tolik jiných hudebníků včetně Beatles. Ten, který není prototypem skvělého zpěváka ani hudebníka, bez jehož autorství a poetických textů by však svět nebyl dost možná takový jako ten, ve kterém žijeme.

Od tohoto koncertu jsem neměla raději žádná očekávání. Vlastně jsem na něj šla hlavně proto, že zkrátka vidět Boba Dylana hrát v BRNĚ se mi už pravděpodobně nikdy nepodaří. Známý fakt, že Dylanovy koncerty bývají svérázné a poznat slavný hit v nové aranži může člověku chvíli trvat, se sice potvrdil, ale jinak jsem byla spíše příjemně překvapená.

Zaprvé se mi líbilo spíše komorní prostředí Haly Vodovy, kam se taky zdaleka nevešli všichni, kteří by se na koncert rádi dostali. Organizačně nezvládnuté bezpečnostní kontroly však způsobily dlouhou frontu a začátek koncertu jen pár minut po ohlášené sedmé hodině tak mnozí promeškali. Bob Dylan s kapelou pak ale rozjeli vlastně docela hezkou hudební show, během které zazněla třeba i právě zmíněná Don't Think Twice, It's All Right i další hity, byť opravdu v dost jiném kabátu.

Dylan, který se ani nedotkl kytary či harmoniky, se kterými jej především známe z nahrávek, střídal sezení a stání u klavírního křídla, na kterém si vymýšlel různé doprovody k hlubokým hlasem odzpívaným písním. Pětičlenná kapela ho doprovázela na kytary, bicí, baskytaru alternující s kontrabasem. Steel kytarista párkrát zpestřil koncert mandolínou a při Blowin' in the Wind dokonce houslemi. Několikrát hlavní hvězda od piana poodešla a přešla k mikrofonu uprostřed podia, přičemž jeden stojan používal Dylan jako podpěru. Tyto chvíle byly vlastně spíše komické, ale kompenzoval to Dylanův zpěv, který zas tak špatný nebyl. Neřekla bych o něm sice, že se naučil zpívat - to se ale ani neočekávalo. Spíš jako by do zpěvu dal více, než obvykle na koncertech dává.

Rozloučení s folkovým králem a královnou tak rozhodně stálo za to. A snad to jejich Fare Thee Well zaručí i Trouble No More...

Bob Dylan (archivní foto) | Foto: Mario Anzuoni | Zdroj: Reuters



Dubnové beatlování

28. března 2018 v 23:36 | Czewa
Už tomu tak bude, že s Beatles akcemi v dubnu se docela roztrhl pytel. To možná dělá to jaro. Každopádně doufám, že se na některé z nich potkáme!

4. dubna zahrají Brouci Band v modřanském biografu.

6. dubna si můžete jít zaplesat do Národního domu Vinohrady, kde k tanci zahrají Beatles revivalové Pangea.

12. dubna hrajeme my, The Rockoons, Beatles a naše folk'n'rolly v klubu Carpe Diem. Tam se určitě uvidíme!!

13. dubna budou kladenští The Beatles Revival koncertovat v Jihlavě, detaily však ještě nejsou známy.

18. dubna The Backwards zamíří do Nového Jíčína, kde zarhají v Beskydském divadle.
Ten den se taky můžete jít dovzdělat do Městské knihovny v Ruské ulici v Praze, kde proběhne vzpomínkový pořad o Georgeovi Harrisonovi.

21. dubna proběhne tradiční beatles-rock'n'roll večírek kapely Professor v pražském Vagonu.
Ten den budou hrát i And the End, taktéž dlouho zaběhlá kapela hrající šedesátky a vlastní písničky v podobném stylu (avšak česky) v Klubu Joe.

24. dubna zajděte na The Backwards do náchodského Městského divadla.

25. dubna se The Backwards představí v Praze, konkrétně v Divadle bez zábradlí.

Hned další den, 26. dubna Backwards vystoupí v Jiráskově divadle v České Lípě.

Víte ještě o něčem dalším?
Beatles zdar! (a taky peace and love!)

 


Už i Ringo je sýr

21. března 2018 v 10:05 | Czewa |  Aktuality
Včera obdržel Ringo Starr v Buckinghamském paláci od prince Williama šlechtický řád. Stal se z něj tak Sir Ringo (nebo spíš Sir Richard, vzhledem k tomu, že mu byl titul dán pod pravým jménem Richard Starkey), podobně jako před jednadvaceti lety z Paula McCartneyho, který ve svým 54 letech tehdy dostal rytířský titul přímo od královny. Proč čekal sedmasedmdesátiletý bubeník Beatles, který dnes nosí sichrhajsku v uchu a barví si vlasy i vousy, na titul až doteď, je otázka. Nejspíš k tomu musel prostě dozrát, jak to u správného sýra bývá.

Na fotce Ringa povyšuje do šlechtického stavu Vévoda z Cambridge.

Asi týden před ceremoniálem se prý Ringo sešel s Paulem, aby zavzpomínali na dobu, kdy začínali s Beatles, jak před 53 lety dostali Beatles Řád Britského Impéria a jak je možné, že z nich teď obou budou Sirové. Paul prý Ringovi radil, ať se v paláci hlavně usmívá. Ne, že by mu to zrovna na téhle fotce šlo. Ale důležitější je přece peace & love, to je jasná věc.

Ringo si ocenění váží, říká, že je to dobrá odměna za to, co udělal hudebně i jinak. A že mu tam chyběl George i John.


Zdroj: http://www.euronews.com/2018/03/21/ex-beatle-ringo-starr-knighted-prince-william-london-ceremony-n858546

Hamburk, bejby

12. března 2018 v 23:52 | Czewa |  Zajímavosti
A tak se stalo, že jsem se po dvanácti letech zbožňování Beatles a po osmi letech psaní tohoto blogu konečně podívala do Hamburku. Do města, kde se to všechno tehdy teprve pořádně rozjelo. Zavzpomínejme, jak se to všechno událo.

Allan Williams, liverpoolský podnikatel a pořadatel akcí, poslal The Beatles hrát spolu s Derry and the Seniors do města po druhé světové válce proslaveného prostitucí a kriminalitou. Jeho nabídku totiž odmítli Rory Storm and the Hurricanes i Gerry and the Pacemakers. Když Beatles na jaře roku 1960 přijali, objednal jim koncerty v klubu Indra. Měli začít hrát 12. srpna a Williams doufal, že jim brzo najde lepší místo než tento stripklub. Dnes vypadá Indra s hospodou takto:

Beatles však chyběl bubeník. Narychlo sehnali Peta Besta, který zahodil kariéru učitele poté, co narozdíl od Paula, Johna a George prošel závěrečnými zkouškami ve škole. Otec Paula McCartneyho Jim a Johnova teta Mimi nechtěli nechtěli ty dva nechat odjet do hamburské čtvrti St. Pauli, známé prostitutkami a nebezpečnými aktivitami, ale Williamsovy sliby a představa vysokého výdělku je nakonec oba obměkčily. V Indře si kapela měla vydělávat sto liber týdně, což bylo podstatně víc, než kolik by dostala za podobné hraní v Liverpoolu.

A tak si je i všechny nástroje a vybavení Williams odvezl ve svém minibusu trajektem přes kanál La Manche do Hamburku. Kromě Williamse a pěti hudebníků (Paul, John, George, Pete a Stuart Sutcliffe) s nimi jeli ještě další čtyři lidi, takže už se v dodávce pěkně mačkali a jejich dobrodružství tak bylo těžce vykoupeno. Neměli navíc ještě zařízené pracovní povolení, takže celníkům musel Williams nakukat, že jsou to studenti na prázdninách.

Ulice Reeperbahn a Grosse Freiheit ve čtvrti St Pauli svítily neony a plakáty na vystoupení v klubech lidskému zraku nemohly uniknout. V klubech se prodávaly drahé nápoje, aby se do nich dostali jen ti zámožnější. Posádka minibusu s Beatles dorazila do klubu Indra brzy ráno 17. srpna 1960. Klub byl zavřený a když jim za chvíli otevřeli, mohli se vyspat jen na pohovkách. Ten samý večer je čekalo už první vystoupení, po kterém mohli jít spát do nedalekého kina Bambi, kde však byla zima a žádné pohodlí. Paul McCartney vzpomíná na smrad ze záchodů, jen studenou vodu ze záchodů a holé betonové stěny.

Za jeden den hraní dostali každý dvě a půl libry a museli hrát každý den v týdnu krom pondělka od půl deváté večer do dvou ráno se třemi půlhodinovými pauzami. Publikum nemívali velké, většinou jen pár turistů. George Hariison vzpomínal na těžké staré červené závěsy, kvůli kterým klub vypadal hodně omšele. Hlavně ale správně podotkl, že je Hamburk naučil hrát hodně a před lidmi a že byli z divokého prostředí v St. Pauli nadšení.

Zanedlouho ale Indru zavřeli kvůli stížnostem na hluk. Beatles se proto 4. října 1960 přesunuli do postatně většího klubu Kaiserkeller. Koncertní rozvrh zůstal stejný. Lennon vysvětloval, že museli hrát hodiny a hodiny, každá písnička trvala dvacet minut a zahrnovala dvacet sól, protože prostě museli ten čas zaplnit. A tak se chtě nechtě zlepšovali v hraní. Hráli, co se jim samotným líbilo. Němcům se to prý líbilo taky, hlavně když to bylo hodně nahlas.

Jinak playlist Beatles v Hamburku zahrnoval hlavně rock'n'rollové covery jako Roll over Beethoven, Sweet Little Sixteen, Twist and Shout a Sheila.

Smlouva Beatles s Kaiserkellerem:

V klubu Kaiserkeller je dnes také klub Grosse Freiheit 36. Shodou náhod tam ten večer, kdy jsme se k němu šli podívat, hrálo dívčí duo First Aid Kit, na které jsme byli o dva dny dříve v Berlíně. Kdybych to byla tušila, šla bych na ně radši v Hamburku!

Hned vedle je ale menší klub s jiným programem, pojmenovaný po starém Kaiserkeller.

Od října se taky místo Derryho and the Seniors střídali s kapelou Rory Storm and the Hurrikanes. Konkurence mezi nimi ale nebyla jediným zdrojem konfliktů. Jednou zničili podium, Lennon Němce často zdravil "Heil Hitler", čůral z okna, spal s dívkami na záchodcích, provokoval publikum k hádkám a rvačkám... Taky se prohlubovala nevraživost mezi Paulem a Stuartem Sutcliffem, který byl často středem pozornosti víc než ostatní. I John ho popichoval a kritizoval jeho hraní na baskytaru.


22. října pro Beatles Williams objednal malé nahrávací studio, kde s Ringem za bicíma (Pete Best prý zrovna ve městě kupoval nové paličky. John, Paul, George a Ringo tak hráli poprvé spolu!) nahráli tři písničky: Fever, September Song a Summertime.

Na konci října Beatles odešli z Keisserkelleru do klubu Top Ten na adrese Reeperbahn 136, po tom jsem ale na svém výletě nenašla stopy. Beatles tam přešli, protože jim majitel nabídl více peněz a trochu lepší bydlení. Majitel Keisserkelleru Koschmider ale za trest nahlásil na policii George Harrisona, který stále nebyl plnoletý. Deportovali ho v listopadu. Paul McCartney a Pete Best mu zase na oplátku zkusili podpálit kino Bambi, a přestože nezpůsobili žádnou velkou škodu, Koschmider je zažaloval a oba strávili tři hodiny na stanici. Brzy se všichni postupně vrátili do Liverpoolu.

Do Hamburku se vrátili 27. března 1961, když už bylo Georgeovi 18 a vyřešily se imigrační problémy. V Top Ten klubu hráli až do 2. července 1961. Mezitím nahráli My Bonnie jako doprovodná kapela zpěváka Tonyho Sheridana. Stuart Sutcliffe, který se dal dohromady s kamarádkou a fotografkou Astrid Kirchherr, se rozhodl v Hamburku zůstat. Jeho místo baskytaristy tedy přebral Paul McCartney, který první hrál na jeho nástroj obráceně (Stuart prý nechtěl, aby mu měnil struny), pak si koupil svou první Hoffnerku v obchodě Steinway-Haus Music Store na adrese 29. Stála třicet liber, dnes by to znamenalo asi šest set liber, tj. něco přes sedmnáct tisíc korun. Chtěl spíš Fendera, ale byl na něj moc drahý. John Lennon si při té příležitosti koupil Rickenbackera 325, model z roku 1958, George zase zesilovač Gibson. Nakoupili si i nové kožené oblečení a boty. Prostě si užívali peněz, které tvrdě vydělali!

V dubnu 1962 se Beatles vrátili do Hamburku. Hráli tentokrát v klubu Star-Club, určeném pro tisíc lidí, se sedačkami jako v kině. Po příletu se dozvěděli o Stuartově smrti. Vrátili se do Liverpoolu na konci května. hraní v Star-Clubu si zopakovali v listopadu toho roku.

A tak skončila éra prostitutek a Preludinu. V Hamburku si Beatles našli kamarády Astrid, Klause Voormanna a Jurgena Vollmera. Nahráli písničku, díky které se o nich brzy dozvěděl Brian Epstein. Ale hlavně se tam prostě tak nadřeli, že se prostě museli naučit skvěle hrát. Otřískaní Beatles pak v Liverpoolu už byli jedničky. A brzy nejen tam.

Dnes je v Hamburku kromě dvou výše zmíněných míst Beatles náměstí s nerezovými sochami všechn pěti tehdejších členů kapely. Plocha má připomínat gramofonovou desku.




Mezi roky 2009 a 2012 tu fungovalo i muzeum Beatles, které ale bohužel kvůli nedostatečné podpoře od města zkrachovalo. Mělo pět pater, takže to musela být bomba. Ach jo. To abych založila aspoň já to svoje.

Zde je ještě něco ku poslechu:

Georgeovy 75. narozeniny

25. února 2018 v 10:18 | Czewa |  Aktuality
Ach, je to zvláštní, když se mi blíží čtvrtstoleté narozeniny a George Harrison by dnes oslavil už tři čtvrtě století. I když, nemají k sobě právě tyto části celku nejblíž? U hodin jsou hned naproti a tvoří jednu linii... Ale ono století není mnohdy životním celkem, že ano. Každopádně si myslím, že nikdy není na škodu zamyslet se nad Georgeovým poselstvím a hlavně si pustit, zahrát, zazpívat či jen v hlavě přehrát nějaký jeho nesmrtelný song. Třeba něco uslyšíte ve Starbucksu, kam prý na otcovu počest Dhani Harrison vytvořil playlist plný Georgeových známých i méně známých písniček. To abych tam snad i někdy zašla.
Trochu smutné je, že poslední článek tady byl taky o Georgeovi - tedy o vzpomínce na něm spojené s výročím úmrtí. Chtěla bych psát víc. Snad i budu!


George a zimní vzpomínky

29. listopadu 2017 v 13:41 | Czewa
Po roce přišel zas čas kabátů, sentimentálních chvil a vzpomínek na dva skvělé členy Beatles, kteří už mezi námi nejsou. Dnes je tomu přesně 16 let ode dne, kdy ve věku 58 let zemřel George Harrison. Nebudeme kvůli tomu ale brečet, čemu by to taky pomohlo. Spíš to berme jako podnět k novým nápadům, které by se Georgeovi líbily. Ať už hudebních a jinak uměleckých,tak i životních. Mysleme na jeho poselství: nevnímejme materiální svět jako to hlavní, smiřujme se sami se sebou i s ostatními, hledejme pravdu uvnitř sebe sama, přemýšlejme o tom, co děláme, uklidněme se na chvíli, nadechněme se a... pusťme si třeba Something.
Georgi, vzpomínáme.
<3


Místa Johna Lennona

2. října 2017 v 15:36 | Czewa |  Zajímavosti
Cestování přináší mnohé objevy. A teď myslím zejména cestování reálné, prstem po mapě či google hledání v tomto často nestačí. A největší radost pro mě představují Beatles objevy. Myslíte si, že Liverpool to jistí a jediná místa spojená s Beatles najdete tam? Ale vůbec ne!

Jasně, Liverpool je kolébka Beatles a snad každý beatlemaniak tam bude nadšen. Na světě je ale mnoho dalších míst, které mají s historií Beatles spojitost a nachází se zde nějaká Beatles upomínka. Nebo taky s Beatles společného nemají skoro ba i vůbec nic, a přece tu najdete nějaké Beatles místo! Londýn, Hamburk (ty mi stále do sbírky chybí...), Praha (Lennonovu zeď snad znáte). A já letos objevila další tři, které odkazují na Johna Lennona.

Silným zážitkem letošního roku pro mě byla část Central Parku v New Yorku, kde vznikl symbolický památníček Strawberry Fields Forever. U domu Dakota, kde bydlel John Lennon, kde stále bydlí Yoko Ono a před kterým se 8. prosince 1980 stala ta hrozná věc, se scházejí povětšinou Johnovi fanoušci, turisté, kytaristi...


Vládne tam příjemná atmosféra.


Přímo na domě žádnou vzpomínku na Johna Lennona ani onen tragický den nenajdete - v domě se dále bydlí a hlídají jej strážníci.


Místo ale především v člověku vyvolává hodně zvláštní pocity. Přátelská atmosfera Strawberry Fields v Central Parku je zahalena představou, že skutečně stojíte tam, kde Mark Chapman zastřelil Johna Lennona, bez kterého je svět o tolik chudší.

Druhým místem, které jsem letos navštívila, byla Kuba. Na tomto karibském ostrově, kde stále vládne socialismus smíchaný s masovou rekreační turistikou, jsem nečekaně objevila park Johna Lennona. V Havaně, ve čtvrti Vedado, se nachází nejen velký zmrzlinový trh (tam taky doporučuju zajít a vystát si frontu s Kubánci, nenechat se zlákat na "jednoduchou" variantu pro turisty), ale i socha Johna Lennona. Tu tady umístili 8. prosince 2000, přesně dvacet let po Johnově smrti. Socha je dílem kubánského umělce Josého Villa Soberóna a sedí na lavičce, kam si můžete přisednout. Před lavičkou je kousek španělského překladu Imagine...


Vedle parku Johna Lennona je i klub Yellow Submarine (tedy Submarino Amarillo :) ), kde to vypadalo dobře, ale my tam byli přes den, tak se ještě nic nedělo. Ale koncerty tam můžou být fajn!


Park Johna Lennona v Havaně má připomínat doby, kdy byli Beatles na socialistické Kubě zakázáni... No, u nás to ostatně v té době nebylo jiné... Dnes si je tam sice pustit můžete, ale třeba desku seženete asi hodně těžko.


No a poslední Beatles místo, které jsem navštívila teď před týdnem, je náměstí Johna Lennona v Barceloně. Najdete ho jen s mapou nebo s někým, kdo se vyzná v sympatické čtvrti Gràcia. Ta je plná malých náměstíček, úzkých cest, kde mají cyklisté a chodci přednost, barů, obchůdků a hlavně jen místních, na turistu tu narazíte málokdy. Na náměstíčku Placa del Sol, které je od toho Lennonova kousek, se po večerech scházejí mladí a sedí tu ve velkém počtu všude, kde se dá, popíjejí, hrají na kytary, baví se. A v deset hodin večer tu v tyto dny chřestí klíčemi, bijí do hrnců a podobně hlučí, aby upozornili na všudypřítomou touhu po nezávislosti Katalánska.


Barcelona se snaží prokázat úctu různým osobnostem tím, že po nich pojmenuje náměstí a podobně. Vedle Anny Frankové, George Orwella či Mahatma Gándhího je i John Lennon jedním z nich a náměstí pojmenované po něm se nachází tam, kde John Lennon s Brianem Epsteinem roku 1963 vyrazili na krátkou dovolenou.

No a já se těším, že mě ještě spousta podobných míst čeká. Znáte další Beatles místa, o kterých tu nebyla zmínka?

Kam za Beatles v srpnu

1. srpna 2017 v 21:53 | Czewa |  Aktuality
5. srpna si zajeďte poslechnout The Bugles na Zdechovický festival, od 20 hodin.

V pátek 11. 8. vystoupí od 19 hodin Pangea před obecním úřadem ve Světlé Hoře

12. 8. zahrají kladenští Beatles Revival v Rumburku na zahradě místního Kulturního domu. Od 19:00.

18. 8. budou mít kladenští Beatles Revival koncert s volným vstupem na pouti v Březnu u Chomutova.

25. 8. se zajeďte podívat na Beatles Revival z Kladna do Mladé Boleslavi, zahrají na charitativní akci na letišti.

26. 8. zahrají The Basketles v Cihelně v Čisté u Rakovníka svůj Beatles + Creedence Clearwater Revival set. Od 20 hodin.
Ten večer vystoupí i kladenští Beatles Revival na Dnech obce Modlany u Teplic.
No a abyste si měli z čeho vybrat, i Professor si vybrali tento den ke svému tradičnímu koncertu v pražském klubu Vagon.

Není toho moc, ale aspoň něco :). Na který koncert se chystáte? Víte ještě o nějakém, na který jsem nepřišla?

Poslední dny Johna Lennona

28. července 2017 v 15:18 | Czewa |  Knihy
Právě jsem dočetla knížku, se kterou jsem se duchem vrátila o třicet osm let zpět. Opravdu, byla natolik poutavá, že jsem si často připadala, že tam jsem s nimi. Autorem knihy Poslední dny Johna Lennona je Frederic Seaman, který dělal od února 1979 Johnovi Lennonovi osobního asistenta.

Přináší tím detailní a hodně osobní pohled na situaci v Dakotě, kde John trávil poslední dva roky před tím, než ho Mark Chapman zastřelil, nejvíce času, aby se skryl před všudypřítomným zájmem fanoušků a novinářů. Jsme tak s Johnem doma - s Johnem, který má tvůrčí pauzu a čas tráví díváním se na televizi, posloucháním reggae nahrávek, občas hraním si se synkem Seanem či zhulením se a jinak spíš nudou. S tím Johnem, který ale stále touží po dobrodružství a vydává se na Bermudy, na výlet vlastní lodí, na místní diskotéku, jen tak do obchodu s deskami... A mezitím se v něm střídají pocity nejistoty, rozvernosti, zoufalství, naděje, namyšlenosti, naivity... S Johnem taky postupně znovu nacházíme skladatelskou múzu, jsme nadšení pro jeho nové nadšení, nápady, akordy, texty, rytmy.

Při tom všem také ale sledujeme Yoko. Yoko takovou, která má Johna pod kontrolou, dovede s ním a tím, co znamená, manipulovat, Yoko neustále uzavřenou v kanceláři s miliony telefonátů a málo se zajímající o život malého Seana a o touhy svého muže. Kniha je zkrátka hodně "antiyoko". Někde na pozadí možná cítíme, že to bylo vlastně přesně to, co John potřeboval: někoho, kdo nad ním měl nadvládu, protože on sám se ve spoustě věcí nedokázal kontrolovat, někoho, kdo mu byl pevnou oporou, kdo mu zajistil pocit bezpečí a jistoty. V popředí však Yoko působí jako bezcitná mrcha, kterou nic nezajímá a které chybí sebereflexe. Namyšlená, nevěrná, nespravedlivá, neempatická, naivní, vychytralá... Jak moc je tento Seamanův pohled ovlivněn jeho pozdějšími spory s Yoko kvůli odcizeným Johnovým deníkům, zůstává otázkou.

My jako čtenáři však pod rouškou chaosu v Dakotě i všude jinde, kde se John nachomýtne a touží po stále více materiálních věcech (jaképak "imagine no possession"), cítíme tu hrůzu, která nastane a o které aktéři knihy netuší. I tak ale události 8. prosince přijdou nějak brzo, hrozně nečekaně, hrozně hrozně hrozně... Zmatek poté, když se Seaman z přepracování a šoku vlastně zhroutí, vyústí v soudní spory o deníky a sebelítostivý popis nespravedlnosti, která se na něm vybila.

Je to hodně subjektivně psaná kniha: Seaman si ani nehraje, že by to mělo být jinak, takže v pořádku. Tím, že si byl s Johnem podle knihy hodně blízko, se nám ukazují věci, o kterých jsme předtím buď nevěděli, nebo nepřemýšleli. A to mě bavilo. Český překlad od Tamary Nathové je však dosti úděsný: není to to nejhorší, co jsem četla, ale hrubky typu "manželé Lennonovy" nebo "zkončilo" by se neměly stávat ani lidem, kteří překladatelé nejsou.

Pro ty pocity, které kniha dokáže vyvolat, a myšlenky, ke kterým vás přivede, ji doporučuji. Pokud byste ale měli možnost přečíst originál, asi to bude větší zážitek.


Kam dál