Na Paulovi po čtvrté – koncert v Krakově byl skvělý

4. prosince 2018 v 22:32 | Czewa |  Moje beatlesoviny
Před devíti lety, kdy jsem poprvé viděla hrát Paula McCartneyho na jeho berlínské zastávce v rámci turné Good Evening Europe, bych si asi sotva pomyslela, že ho uvidím ještě někdy - a natožpak třikrát! Po čtvrté se tomu tak stalo v Krakově včera 3. prosince 2018, což bylo mimochodem na den přesně devět let od onoho berlínského koncertu, kde jsme seděli a pamatuju si hlavně to, jak jsem byla v úplném transu z toho, že přede mnou stál on, opravdový Beatle, opravdový Paul, který měnil mé všední dny v nevšední. Varšavské dobrodružství pak dopadlo podobně - taky vlastně dodnes nemůžu uvěřit tomu, že se to skutečně stalo.
Předloňská Praha byla fajn, ale nějak na to nemám z nejrůznějších důvodů nejlepší vzpomínky. Nicméně: rozhodla jsem se to napravit a koncert v Krakově si pořádně užít! A i když to byly opět pěkné nervy s nehodou tramvaje, moc velkými batohy a s ostatními, kteří taky měli dražší vstupenku do předních řad a toužili vidět Paula co nejvíce zblízka, povedlo se.
Nebudu popisovat, jak koncert probíhal, v mnohém to bylo totiž podobné jako ty předchozí, u nichž už jsem to popsala - DJ, prezentace a pak už Paul běží na stage, lidi řvou a začíná dvouapůlhodinová jízda písničkami z dob Beatles, Wings i Paulovy sólové dráhy.



V Krakově mě hodně věcí moc mile překvapilo. Jednak výběr písniček - kromě tří z nového alba Egypt Station (jedna z mých oblíbených Who Cares, pařící Come On To Me, u které nejvíc myslím na naše liverpoolské setkání, a Fuh You, která mě, ach, pořád nebere) oprášil některé extra beatlesoviny, třeba From Me To You, Can't Buy Me Love nebo o tón níž posunuté I've Just Seen a Face. Koncert oživovali také tři "horny boys", kteří svou hrou na saxofon, trubku a trombon první překvapivě z výklenku na tribunách po stranách a poté na podiu sólovali třeba v Got to Get You Into My Life, mé oblíbené Let 'Em In nebo v Lady Madonna.
Smyčcový kvartet ale opět nic, čímž byla taková Eleanor Rigby stále dost "lonely". Paulovi stále stejní doprovodní hudebníci se však v ničem nezhoršili a co se týče Paulova hlasu, je z něj sice cítit stáří, ale dává to stále dost dobře. I ty výšky, a že nejsou jednoduché. Navíc pořád střídal nástroje, hoffnerka za elekrickou kytaru, křídlo, pianino, akustika, ukulele, dokonce i na mandolínu tentokrát přišlo. Takže hudebně paráda.


Na závěr koncertu, před přídavky, vzal Paul na pódium šťastlivce Adu z polského města Suwałki, která ho zaujala nepřezdobeným nápisem "I've been waiting for 10 years to hug you". A tak se dočkala objetí, po kterém si nechala transparent podepsat a přesně s tím výrazem "zdá se mi to?" odešla. Pak na podiu proběhlo zas jedno žádání o ruku, Slováci tentokrát, ale nebyl to moc sympatický pár a vůbec, tohle mi přijde trochu trapné. Ale samozřejmě jim to přeju.
Při Back in the USSR se zase povedl plán jedné fanynky, která připravila pro přední řady nápisy s "Back in the Poland Station" a Paul to nadšeně pochválil. Při úklonách mu pak přilétl na podium polštářek s podobným nápisem. Paul sám taky upozornil na Japonce s transparentem "SAIKO", který má v japonštině znamenat něco jako "fantastic", ten s ním prý jede celé turné a nadšeně mává svítícím válcem.

No a tak jsme se rozloučili s kamarádem Paulem. Tady je takový sestřih toho, co jsem natočila.


A teď jsem zas úplně in love...
Některé lásky prostě nerezaví.

 

Vzpomínáme na George Harrisona...

29. listopadu 2018 v 10:20 | Czewa
... protože dnes je to 17 let ode dne, kdy opustil tento pozemský svět a odešel kdovíkam, kde ale určitě dál vymýšlí perfektní riffy a sóla, skládá krásné písničky, kouká se po holkách, směje se filmům, obědvá s kamarády a taky zahradničí.

Chybíš nám, Georgi!


Julia Bairdová: John Lennon - můj bratr

24. října 2018 v 17:15 | Czewa
Je trochu těžké psát recenzi na knihu od autorky, která se vám před ne až tak dávnou dobou přiopíjela na baru, za kterým pracujete. Ale zkusím se od toho oprostit.

Kniha od Julie Bairdové o jejím vztahu s "polovičním" bratrem Johnem Lennonem je rozhodně poutavá. V originále pojmenovaná poeticky "Imagine This: Growing Up with My Brother John Lennon", kniha nese v českém překladu Jitky Beránkové název "John Lennon - Můj bratr" a vyšla u nás na začátku devadesátých let, v anglickém originále na konci let osmdesátých. Podrobně popisuje zejména Johnovo dětství a vztahy v rodině Johnovy matky, která byla také matkou Juliinou. Nezanedbává ani dobu začínající slávy Beatles a její dopad na životy členů, zejména tedy Johna Lennona. Období po rozpadu skupiny kniha popisuje už jen stručně, neboť Julia na dlouhou dobu se svým bratrem žijícím v New Yorku přerušila styky.

Z knihy vyzařuje pocit, že Julia Bairdová je opravdu jen obyčejná žena, která se narodila zrovna do této rodiny, která byla ale také vlastně docela obyčejná a vlastně skvěle fungující. Jako by to, že se jeden z jejích členů stal snad nejslavnější osobou na světě, vlastně nic neznamenalo. Jistě, ovlivnilo je to tak, že se nemuseli nikdy více bát, že by někdy zůstali ve finanční tísni. Ale jinak brali Johna stále jako toho skvělého, vtipného bratra, synovce, bratrance atd. A to podle všeho i nejvíce potřeboval. Jeho odtržení od rodiny s nástupem Beatlemanie a zejména po rozpadu Beatles, kdy se s Yoko Ono odstěhoval do Ameriky, pro něj i proto muselo být velkým traumatem.

Kromě této "normálnosti" se mi také líbilo, že Julia vnímá věci ze svého života hodně pocitově, jako to my ženy už umíme. Samozřejmě je těžké popsat přesně pocity, když vám tragicky zemře matka a pak i podobně tragicky otec, ale Julia se těmto tématům nevyhýbá, právě naopak. I jí samotné trvalo dlouho, než se s těmito strašlivými událostmi alespoň částečně vyrovnala. A citově nepříliš stabilní John na tom podle všeho nebyl lépe. Po celý život na svou rodinu myslel, měl ji rád a vždy by jim pomohl.

Na druhou stranu kniha není patetická, jak by se teď mohlo zdát. Zachovává si svěží tón a občas se při čtení některých historek i zasmějete - třeba tomu, jak Johnova konzervativní teta Mimi zareagovala na obálku alba Two Virgins, na kterém jsou John a Yoko nazí ("Když už tam musí mít naháče, měli vybrat někoho hezčího…"). Julia se občas zamýšlí nad filozofičtějšími otázkami, jako je cena za slávu, neomezené finanční prostředky a tak dále. Společně s Julií Bairdovou knihu napsal Geoffrey Giuliano, americký spisovatel, který jí možná přidal dost "šmrncu".

Český překlad je ovšem dosti katastrofální. Od zcela nevhodně přeložených jednotlivých slov (například opakované "obrovské" jakožto překlad "great", kdy se jednoznačně jedná o pozitivně hodnotící adjektivum), přes překlepy (MatThew Street, kytara RickenbacHer…) až po zcela nevhodně poskládané věty ("Protože jsem byla na něj velmi pyšná", " Yoko si určitě pro mě nepošle", "Ten protivnej malej kluk mi vůbec nic o tom neřekl"…), zpětně bych si už český překlad prostě nepřečetla. Asi nikdy nezapomenu na slovo T-košile :D. Takže pokud můžete, rozhodně doporučuju číst v originále!

 


John Lennon by dnes oslavil 78. narozeniny

9. října 2018 v 10:28 | Czewa |  Aktuality
... tak nezapomeňte poslouchat jeho písničky a šířit mír a lásku!


Egypt Station - dobrá stanice, ne však nejlepší

30. září 2018 v 23:23 | Czewa |  Solos
Na Paulovo nové album Egypt Station vyšlo už mnoho recenzí. A všechny, které jsem četla, byly hodně pozitivní. Mně taky album spíš příjemně překvapilo, ale stejně - z toho, co Paul ve 21. století vydal, se mi líbí nejméně.
Před jeho vydáním jsem slyšela singly, které Paul "předvydal", což vlastně nevím, proč udělal, když si tolik dal záležet na tom, aby Egypt Station bylo opravdové album, kdy jde více o celkový dojem a celistvost než o jednotlivé tracky. Nicméně - Come On To Me mám už navždy spojenou s tím, jak jsem se s Paulem setkala, a nutí mě tancovat. Věřím, že kdybych ji poslouchala příliš často, dost možná se mi zprotiví - až příliš prostá jak co do hudby, tak do textu. Ale stejně mě zatím stále baví.
I Don't Know se mi zprvu moc nelíbila, ale brzy mi pronikla pod kůži a teď už na ni nedám dopustit. Trochu záhadná, hudebně i textově moc pěkná balada, se mi líbí víc a víc a to, že je na albu hned jako první (nepočítám-li úvodní zvuky stanice), ji ještě pozvedá. Třetí předem prozrazený song, víceznačně nazvaný Fuh You, mě teda rozhodně neoslovil a už se to asi ani nezmění. Je to zkrátka popovina, zvukem i stylem, a to jde jaksi mimo mě. Ani pěkný klip ji u mě nezachránil.
Slyšet pak celou desku pohromadě bylo lepší. Je sice hodně pestrá, každá skladba je jiná než ty ostatní, ale něco ji drží pohromadě - ať je to ne už tak pevný Paulův hlas, nálada nebo to kouzlo, které do svých písniček umí dát jedině tento ex-Beatle.
I Don't Know posluchače naladí na mírně tesknou vlnu, která je pak rozhýbána taneční Come On To Me. Happy With You zní jako upřímná, mírně patetická, výpověď o tom, jak už se básník nemusí opíjet jako za mlada, aby byl šťastný. Hudebně je plná příjemných překvapení. Who Cares se mi hodně líbí, je to opět taneční hit, avšak propracovanější než Come On To Me. Nedivím se, že při Paulově tajemném koncertě na newyorském hlavní nádraží pozval na podium holky z publika zrovna na ni. Hezky si zatančily. Mezi Fuh You a ne moc povedenou mírovou hymnou People Want Peace se ještě schovává nenápadná Confidante, prostá, ale fajn písnička. Nic víc.
Druhá strana desky zahrnuje i mé další dva favority Dominoes, která je podle mě prostě nejbeatlesovější a budí ve mně takový ten pocit skvělé nálady, ať se děje cokoli, a stingovskou sambu Back In Brazil. Hand in Hand, Do It Now a Despite Repeated Warnings jsou na můj vkus až moc patetické, byť poslední jmenovaná opět obsahuje i hudební překvapení. Caesar Rock je zvukově hodně zajímavá a závěrečná Medley nasytí i ty, kteří by snad nebyli hudebně plní už předtím. Na desce je kromě pár písniček nejlepší prostě to, že vyšla, že je tu nová věc od Paula, který se stále nechystá k žádnému odchodu, ale pořád ho baví skládat, hrát a nahrávat. Tak doufám, že vám to dělá stejnou radost jako mně!


A obálka podle Paulovy kresby se mi moc líbí. A vám?


Zdroj obrázku: https://en.wikipedia.org/wiki/Egypt_Station

Beatlesácké resty a asi poslední liverpoolský článek

20. září 2018 v 17:29 | Czewa |  Moje beatlesoviny
Je to skutečně neuvěřitelné. Jako by ten den, kdy jsem se s kufrem úspěšně dokodrcala ke svému novému přechodnému domovu, dala si první fish and chips na později oblíbené Bold Street a pustila se do hledání práce, byl včera. Přitom mezitím se toho událo tolik - usmál se na mě Paul, poplakala jsem si před Cavernem, kde hrál, stavila jsem se na Divoké Šárce, uvítala jsem tu pět návštěv, složila jsem několik písniček včetně té s Ianem, hrála jsem na podiu v Adelphi hotelu i v Cavern Pubu, plavala jsem v hnusném moři, zvládla jsem nemocnici, porozumět zákazníkům v pubu, i když nerozumím akcentu a je tam velký hluk, vydat článek v Rock'n'All… Bylo toho opravdu hodně a snad na nic nikdy nezapomenu. Bylo to skvělé.

Před týdnem jsem tu měla poslední a rozhodně nejpohodovější návštěvu. Předtím jsem si ještě udělala výlet k hrobu Briana Epsteina na hřbitov v Evertonu (trochu abych využila kartičky na autobus, cesta tam byla opravdu dlouhá). A najít židovskou část liduprázdného hřbitova bylo taky celkem dobrodružství. Ale vyplatilo se!


Cestou zpět jsem se pak ještě zastavila na dvou místech. První u klubu Casbah, sídlícím v hezké vile na předměstí.


Šla jsem do zahrady, nikde nikdo.


Dveře do klubu zavřené, ale nakoukla jsem aspoň dovnitř. Je tam opět takové minimuzeum.


A na dlažbě před domem zajímavé nápisy.


Na rozdíl od Iana jsem se tedy s Petem Bestem nesetkala ani s ním nehrála, ale myslím, že v tom domě zrovna byl.
Druhá zastávka byla u ulic pojmenovaných podle Beatlů. John Lennon Drive, Paul McCartney Way, George Harrison Close, Ringo Starr Drive, o kus dál pak Sutcliffe Street... Ale vlastně nic až tak zajímavého, ani sem nedám fotky všech.





Ve středu pak přijela ta návštěva, náš bubeník David. S ním to byla pohoda. Navíc jsem s ním navštívila další beatlesácká místa - třeba daleký hrob Stuarta Sutcliffa v Huytonu. Zavzpomínali jsme tak na prvního basáka Beatles... Byl to velký krasavec a dobrý malíř.


V Huytonu jsme taky objevili skvělou a hodně levnou pivnici. A vůbec, Liverpool je plný "free housů", stylových hospod, jedna je třeba i na Penny Lane (ano, i tu jsme navštívili :D).

Cestou z Huytonu zpět do centra jsme se ještě stavili u prvního nahrávacího studia Beatles, kde vznikla třeba nahrávka "In Spite of All the Danger".



Taky jsme absolvovali cestu do nitra domů Mendips a Forthlin Road 20. Předražená cena nastavená National Trust nás sice nepotěšila, ale zážitek za to stojí. Uvědomíte si prostě některé věci, které si jinak představit nejde. Ani je tu nemůžu popsat. Místnosti v Mendips jsou tak drobné, skoro jako byla naše milá paní průvodkyně. Nejlepší tam bylo zpívání v předsíňce se skvělou akustikou. Jen druhý hlas mi chyběl, David zpívat nechtěl. Uvnitř domů je zakázané fotit.
Na Forthlin Road nás provázela tatáž paní, jako tam uvítala Paula při Carpool Karaoke. Prý se o tom dozvěděla jen večer předtím. Takže je vlastně už taky slavná a my taky, protože jsme se s ní viděli a vytofili Smějící se.


Tam jsem si zazpívala na WC a při čekání na další skupinu jsem zkusila i klavír, na který hrál kromě Paula třeba i Jeff Lynne. Starší pánové na něj pak hráli písničky od Beatles a byla tam skvělá atmosféra.
Tajná foto, prosím, neudávejte mě!


V pátek jsme šli večer na (opět dost předraženou) show místního Beatles Revivalu do lounge Cavern Clubu. Čekání na kapelu se protáhlo, předskokan, kterého jsme předtím slyšeli ve frontě na hlavní stage, byl sice dobrý, ale my chtěli už ty Cavern Beates. Koncert byl nakonec dost krátký, s jednou dlouhou pauzou, ale zas hráli hezky a super písničky - vůbec ne ty profláklé, ale třeba i Penny Lane, Strawberry Fields, From Me To You a jako přídavek All You Need Is Love namísto obvyklého Hey Jude. Jejich "John" je kamarád, co k nám chodí na Guinessa, a George vypadal hodně jako George, byť o dost starší. "Medvídek Paul" zas hraje levou a zpívá vysoko... Jediný Jimmy Coburn alias John se ale občas usmál!


No a taky jsem se po šesti letech dostala na loď - "Ferry cross the Mersey"! Z vln mi sice bylo trochu blbě, ale i tak to bylo super.



A teď je tu poslední týden, poslední směny v práci (byť to vypadá, že budu pracovat každý den až do nedělě), poslední běhání v Sefton Parku, silný vítr a přitom slunečno nebo taky celý den déšť, už prodaná kytara, vaření z posledních zásob… Bylo to nejlepší léto. Díky všem.


Southport, tatínek a znovuobjevování objeveného

11. září 2018 v 13:44 | Czewa |  Moje beatlesoviny
Ozvěny Beatleweeku začaly pomalu doznívat (ale nedozní úplně snad nikdy), ale já dál pracovala každý den. Minulou neděli jsem po směně zůstala v Pubu na mou oblíbenou rock'n'rollovou kapelu Jailbirds. Moc narváno nebylo, ale v publiku se objevila vtipná dvojka - Američan s širokým úsměvem a velkými vlasy a méně nápadný blonďatý Švýcar, kteří si koncert užívali tak naplno, že jsem dostala chuť se k nim přidat. Tak jsem si konečně pořádně zatancovala!

To jsou oni v baru Jacaranda:


Se Švýcarem Fabianem (Američan pokračoval po svých do Irska) jsme si pak v úterý udělali výlet do Southportu, snad posledního hezkého městečka blízko Liverpoolu, kde jsem ještě nebyla.

Domečky tam mají pěkné.


Moře tam ale opět nebylo, vůbec! Ani v dohledu.


Na konci tohoto hezkého mola, na kterém jezdí falešný turistický vlak (jezdí po kolejích na pneumatikách), nás čekalo další překvapení: stará hernička. Octli jsme se se vším všudy tak o osmdesát let zpět.



Taky jsem ochutnala britský pudink (zajímavé) a hlavně (!!) jsme objevili Britské muzeum sekaček. Blbiny.


Cestou zpět jsme se ještě stavili ve Formby, kde je les (jo, les!) s veverkama (ty jsme teda nezahlédli), ale po lesích se mi dost stýská, tak to byla fajn změna po městech a plážích.


Ve středu mi pak přijeli na návštěvu tatínek a teta. Konečně jsem na letišti při čekání objevila sochu Johna Lennona!


Nebudu sem psát, co všechno jsme viděli, neb většinu věcí jsem viděla už sama předtím a taky toho bylo opravdu hodně. Myslím však, že jsem sem ještě nedávala dům Johna Lennona, Mendips.


Hezkou fotku máme třeba i z Penny Lane:


Taky jsem více objevila čtvrť Woolton, kde je to fakt moc hezké. U kostela Sv. Petera měli koncert Quarry Men, před kterým byli seznámeni Paul a John.




U kostela je také hrob Eleanor Rigby. A je tam zkrátka dobrá atmosféra.


Poslední den jsme zajeli k moři, opět k sochám "Another Place". Tentokrát však pršelo, s přestávkami. Takže žádné koupání.


Taky jsme sledovali Paulův koncert na nádraží v NY City, poslechli si jeho nové album Egypt Station, a musím říct, že se teď opravdu hodně těším na koncert do Krakova v prosinci. O albu napíšu snad samostatný článek :).

Teď jsem už zase sama, psychicky se pomalu připravuju na to, že za dva týdny už budu v Praze. Je to zvláštní. Připadám si tu totiž už fakt dost jako doma. Hodně mi toho bude chybět. Ale ještě není konec!

Beatles foreva!

Beatleweek

30. srpna 2018 v 17:32 | Czewa |  Moje beatlesoviny
Ano, bylo tomu skutečně tak, jak jsem psala na konci posledního článku: Beatleweek s sebou přinesl spoustu dobrodružství a super hudebních zážitků. A odpracovala jsem skoro padesát hodin!
Taky jsem slyšela přes padesát kapel. V jednom týdnu! Není to úžasné?
Beatleweek, sedmidenní festival Beatles hudby, se v Liverpoolu konal letos už po dvaatřicáté. Do města přijedou na konci srpna desítky kapel z celého světa hrající Beatles nebo i jinou hudbu 60. let. A hrají tu na různých místech. Především tedy v Cavern Clubu a Pubu, kde na třech pódiích zněla hudba denně od jedenácté dopoledne do dvou do rána. Jinak ale probíhaly i další koncerty v baru Alma de Cuba, v hotelu A Hard Day's Night a Adelphi. Několik speciálních koncertů se taky odehrálo ve Philharmonic Hall (rekonstrukce Bílého dvojalba a "Lennon and McCartney Songbook"), v divadle Olympia, kde koncertovali Beatles, a v Grand Central Hall. Těchto akcí se ale mohli zůčastnit jen ti, kteří měli zakoupený festivalový balíček (a nepracovali) - takže já ne :D.
Zlomek mých zážitků z Beatleweeku shrnuje toto video. První hrají australští BackBeat s bubenicí. Potom nějaký fajn sólo týpek na terase Alma de Cuba, užívala si ho zrovna i Julia, natočila jsem to spíše pro atmosféru, jak během Beatleweeku vypadá taková normální ulice v Liverpoolu. Pak nastupují italští Abbey Rome, kteří teda byli dost špatní, ale hráli zrovna And Your Bird Can Sing v Cavern Lounge, tam, kde před měsícem hrál Paul McCartney. Následuje kousek Georgeovy "What Is My Life" v podání ruských Father McKenzie. Pak další ženský zpěv (no jo, asi jsem trochu vysazená) u Dark Blues Bandu z Mexika.


No a kdo se dostane v tom dlouhém videu dál, uvidíte něco mimořádného. Mě hrající na basu v lobby hotelu Adelphi!
Jak se to stalo?
No, začlo to setkáním s Američanem Ianem, kterému nechybí pořádná dávka sebevědomí. Přijel se svým o dost starším a skvěle šíleným kamarádem Bobem na Beatleweek i s kytarou a podařilo se mu díky své drzosti připojit se k různým hudebníkům včetně kapely Peta Besta. Když se dozvěděl, že jsem taky hudebník, chtěl si zajamovat. Tak jsme se sešli a usoudili jsme, že nám to ladí hezky. Když byla poslední party v Adelphi Hotelu (v pondělí), rozhodla jsem se s nimi jít, i kdybych měla zaplatit nesmyslně moc peněz za pár hodin veselí (další den jsem musela vstát do práce na desátou...). Měl tam být i jam otevřený všem zájemcům, tak jsme si řekli, že pár písniček zahrajeme. A povedlo se! Kvalita videa a zvuku je blbá, protože to je mobilem nahraný záznam z videozáznamu kamery, ke kterému budu mít přístup snad později. Ale pro představu snad dobrý.
Nakonec se jim (opět díky Ianově drzosti) povedlo mě tam dostat zadarmo (stylem "pracuje v Cavernu a dívejte, jak nám to ladí, když spolu zpíváme"). A byl to super večírek. Rock'n'roll, tancující Julia, srdceryvní sólisté a našlapané kapely.

A skvělá atmosféra luxusního hotelu!




Taky jsem během Beatleweeku navštívila obří Beatles bazar se stovkami knih o Beatles, LPčky, obrázky, starými časopisy a vším možným. Žasla jsem, kolik takových skvostů existuje!


Z Beatleweeku jsem si tak odnesla kromě bolesti zad a spousty vydělaných peněz zejména opravdu hodně Beatles muziky v uších a potvrzení mého názoru, že paruky nestačí k tomu, abyste byli dobrým revivalem. Třeba tito Kanaďani "The Fab Fourever" měli na pohled vše "jak se patří", včetně levorukého basáka, ale zpívali hooodně falešně.


Zato portugalští Peakles se samostatným zpěvákem, finští Tinos taky spíš free, brazilští Lareirau, kteří si písničky Beales předělali do jiného stylu, nebo tihle brazilští teenageři, byli všichni fakt skvělí.


Taky jsme s Ianem nahráli (spíše pro srandu) jednu Paulovinu:


A složili jsme spolu píseň!


Rozloučili jsme se u LIPA, kam se chtěl jít podívat a hrál si na našlapaného Američana (kterým teda vlastně opravdu dost je), který tam chce studovat. Bylo to super, mít tu hudebního kamaráda! A vůbec, celý ten týden stál hodně za to.

Teď mě čeká zas jen práce a ještě dvě návštěvy, tak uvidíme, co zajímavého zažiju. Ale domů se mi zatím spíš nechce teda.

Mějte se krásně!

Užívačka před dřinou

24. srpna 2018 v 12:39 | Czewa |  Moje beatlesoviny
Mé liverpoolské dny plynou a článek dlouho žádný nepřibyl. Je tomu tak proto, že se chvíli nedělo nic až tak zajímavého (zejména co se Beatles týče), pracovala jsem, hrála jsem na kytaru, běhala, četla a tak. Taky jsem konečně dostala svou pracovní jmenovku. Teď už mě nemůžete podezírat, že bych si vymýšlela - fakt pracuju v Cavern Pubu.


No a pak jsem tu měla návštěvu, se kterou jsem si to pořádně užila! Nebudu psát deníkový zápis, ale spíše se podělím o sbírku dojmů a zážitků.

Tak třeba jsme navštívili muzeum British Music Experience, které je sice drahé, ale fakt dobré. Přehledné, plné zajímavých informací z doby od 40. let až do dnes. Takže spousta věcí, které znám a mám ráda, i těch, které zas tak ne.

"Já jsem z Beatles neodešel - to Beatles odešli z Beatles."

Z artefaktů tam najdete různé nástroje, oblečky, desky, rukopisy nebo třeba původní dveře do londýnské budovy ředitelství Apple na Savile Row.


Taky jsme navštívili krásné středověké město Chester...


... Ve kterém se údajně narodila babička Johna Lennona, matka Julie, Annie Jane Millwardová. V tomto krásném domě:


John Lennon prý do Chesteru zavítával docela často, jezdili tu nakupovat oblečení. A z Liverpoolu to není moc daleko, vlakem ani ne hodina.


Při hledání informací o spojitosti Beatles s Chesterem nám poradil Google taky to, že se zde nachází dům s nápisem "Nowhere", ke kterému se John Lennon procházel a inspiroval ho k napsání Nowhere Mana. Na webové stránce ovšem nebyla jeho přesná adresa ani detailní popis, jak dům najít. Naštěstí jsme měli štěstí na místního pána za barem v nedalekém baru, který nás navedl a tvářil se přitom, že je to vysoce tajné, takže jsme se rozhodli, že to nikde nebudeme popisovat. Bylo to rozhodně dobrodružné a "Nowhere" dům jsme nakonec opravdu našli!


Jinak je v Chesteru krásná katedrála, zbytky amfiteátru, hrad s věží, spousta rozkošných uliček a pěkných domů.

Taky jsem se odhodlala běžet znovu na Penny Lane (je to dost daleko a běh tam není až tak příjemný) a stálo to za to! Našla jsem ceduli s Paulovým podpisem! Podepsal se na ni v rámci natáčení Carpool Caraoke a minule jsem na ni jaksi zanevřela. Je nakreslená přímo na zdi a zarámovaná, aby ji snad nějaký hlupák (nebo déšť) nezničil.



Taky jsme šli na oběd do Philharmonic Dining Rooms, kde měl Paul při Carpool Caraoke "tajný" koncert. A hlavně tam dobře vaří a má to tam skvělou atmosféru.


Poslední výlet jsme absolvovali na ostrovy Hilbre Island, na které se dá dojít z městečka West Kirby pěšky při odlivu, jinak jsou za vodou. Žijí tam tuleni a i když jsme žádného nepotkali, to vědomí, že kolem plavou, bylo fajn! A hlavně byl krásný den, slunce a moře.


A teď už jsem zase sama, tedy se svými liverpoolskými kolegy a kamarády. Ve středu začal Beatleweek, festival, na který jsem se vždycky chtěla podívat a teď jsem skoro každý den v centru dění, tak se těšte na další článek!
A mějte se moc hezky.


Helter Skelter, Double Fantasy a Paul's Eye Department

8. srpna 2018 v 0:44 | Czewa |  Moje beatlesoviny
Je tomu už měsíc, co jsem odjela do města Beatles. Mezitím se odehrálo mnohé, jak je vám známo z předchozích článků. A uplynulý týden nebyl jiný.
V úterý jsem s kamarádkou Nathalií zahájila tradici chození do liverpoolských muzeí, do kterých je ve většině případů vstupné zdarma a kterých je tu tolik, že ani nevím, jestli je zvládnu projít všechny, aniž bych byla tolikerým uměním přehlcena! Šly jsme do muzea moderního umění Tate, kde jsou čtyři patra plná různého konceptuálního i ne- umění.



Nathalii ale nejvíce bavila barevná podlaha a okna. A mně bavilo pozorovat její nadšení vším tím focením.


Jsem celá v černém, protože takový je náš pracovní úbor a po muzea jsem měla službu.

Taky jsem se konečně vyfotila se sochou Beatles v Albert Docku.


Ve středu mi pak přijela na návštěvu Markéta, se kterou jsem si užila pořádné množství fish and chips a navštívily jsme další muzeum: Museum of Liverpool, ve kterém probíhá výstava o tvorbě a životě Johna Lennona Double Fantasy.


Výstavu pomohla vytvořit Yoko Ono a rozhodně stojí za návštěvu, nejspíš se na ni ještě párkrát půjdu podívat. Je také zdarma.


Soustředí se tedy na Johna po Beatles (Johna pod nadvládou Yoko :D) a spíše než na hudbu na jiné formy umění a Johnův politický aktivismus.


V pátek jsme se vydaly na parádní výlet do poněkud střeštěného městečka Blackpool. Ráno dost hustě pršelo, tak jsme byly takové nejisté, ale počasí se po příjezdu do asi hodinu vlakem vzdáleného pobřežního města pomalu uklidnilo. Zataženo zůstalo, město ale projasňovaly skupinky punkerů, kterých se tam z nám neznámého důvodu potulovaly stovky. Měly pestrobarevné a extravagantní účesy i oblečení, úplná výstava!


Samotné centrum Blackpoolu je moc hezké, starobylé domy, pěkné uličky...


Když ale přijdete k vodě, kde jsme se těšily na slibované pěkné pláže, začne kýč. Najednou se octnete v Disneylandu nebo u Niagarských vodopádů. Jen ta věž v pozadí je fakt hezká, s ní se fotili i Beatles!




Jinak ale opravdu Disneyland! Celé pobřeží je totiž šňůrou zábavních parků. A u nich jsou ty hezké pláže, to zas jo.


(Nevím, proč je ta fotka hlavou vzhůru, v počítači ji mám normálně a tohle s ní udělal blog.cz, ale vlastně se to k náladě toho vtipného města docela hodí...)

My jsme došly až do nejvzdálenějšího a zároveň nejstaršího a největšího zábavního parku, kde jsme toužily svést se na této horské dráze.


A byla to teda pořádná jízda!! Dlouhá, prudká, rychlá, zprvu měl člověk pocit, že se řítí přímo do moře, pak to ale vrzlo a jelo se doprava a pak už ani nevím, bylo to ale rozhodně super. Nakonec jsme si daly ještě jednu hodně starou horskou dráhu a myslely jsme na to, jak na ní určitě byli i Beatles, když tu jezdili na prázdniny.

Po cestě zpět do města dokonce i vysvitlo sluníčko, tak jsem i vlezla do toho (opět špinavého) moře.


Pak byl čas na fish and chips a cestu zpět do Liverpoolu, kde jsme ještě zašly do Cavernu. A konečně jsem taky s Markétou objevila sochu "osamělé" Elanor RIgby, kousek od Mathew Street.


V sobotu pak začala horší část víkendu, dostala jsem zánět rohovky a tak jsem musela objevit nemocnici a její oční oddělení (které se jmenuje "Paul's" a mají tam i oddělení Lindy McCartney, nejspíš onkologie). I přes mnohé strasti to ale dobře dopadlo a mám kouzelné antibiotikové kapky.
A za odměnu jsem si dala poprvé místní tradiční pokrm Scouse (jak se mimochodem označuje taky místní obyvatel a jeho akcent), je to takový guláš. Moc dobrý. A restaurace v katedrále s terasou byla sama o sobě zážitkem!


Jinak jsem jen pracovala a pracovala, každý večer až do včera, dnes jsem si udělala jen pořádně dlouhou vycházku do přístavů. Liverpool je krásný, i když je tu zataženo a 15°. Rozhodně lepší, než ta vedra v ČR, o kterých vím jen z doslechu...


Tak vám přeju brzké ochlazení a zvládejte to v rámci možností s úsměvem.

Kam dál