Kam za Beatles v srpnu

1. srpna 2017 v 21:53 | Czewa |  Aktuality
5. srpna si zajeďte poslechnout The Bugles na Zdechovický festival, od 20 hodin.

V pátek 11. 8. vystoupí od 19 hodin Pangea před obecním úřadem ve Světlé Hoře

12. 8. zahrají kladenští Beatles Revival v Rumburku na zahradě místního Kulturního domu. Od 19:00.

18. 8. budou mít kladenští Beatles Revival koncert s volným vstupem na pouti v Březnu u Chomutova.

25. 8. se zajeďte podívat na Beatles Revival z Kladna do Mladé Boleslavi, zahrají na charitativní akci na letišti.

26. 8. zahrají The Basketles v Cihelně v Čisté u Rakovníka svůj Beatles + Creedence Clearwater Revival set. Od 20 hodin.
Ten večer vystoupí i kladenští Beatles Revival na Dnech obce Modlany u Teplic.
No a abyste si měli z čeho vybrat, i Professor si vybrali tento den ke svému tradičnímu koncertu v pražském klubu Vagon.

Není toho moc, ale aspoň něco :). Na který koncert se chystáte? Víte ještě o nějakém, na který jsem nepřišla?
 

Poslední dny Johna Lennona

28. července 2017 v 15:18 | Czewa |  Knihy
Právě jsem dočetla knížku, se kterou jsem se duchem vrátila o třicet osm let zpět. Opravdu, byla natolik poutavá, že jsem si často připadala, že tam jsem s nimi. Autorem knihy Poslední dny Johna Lennona je Frederic Seaman, který dělal od února 1979 Johnovi Lennonovi osobního asistenta.

Přináší tím detailní a hodně osobní pohled na situaci v Dakotě, kde John trávil poslední dva roky před tím, než ho Mark Chapman zastřelil, nejvíce času, aby se skryl před všudypřítomným zájmem fanoušků a novinářů. Jsme tak s Johnem doma - s Johnem, který má tvůrčí pauzu a čas tráví díváním se na televizi, posloucháním reggae nahrávek, občas hraním si se synkem Seanem či zhulením se a jinak spíš nudou. S tím Johnem, který ale stále touží po dobrodružství a vydává se na Bermudy, na výlet vlastní lodí, na místní diskotéku, jen tak do obchodu s deskami... A mezitím se v něm střídají pocity nejistoty, rozvernosti, zoufalství, naděje, namyšlenosti, naivity... S Johnem taky postupně znovu nacházíme skladatelskou múzu, jsme nadšení pro jeho nové nadšení, nápady, akordy, texty, rytmy.

Při tom všem také ale sledujeme Yoko. Yoko takovou, která má Johna pod kontrolou, dovede s ním a tím, co znamená, manipulovat, Yoko neustále uzavřenou v kanceláři s miliony telefonátů a málo se zajímající o život malého Seana a o touhy svého muže. Kniha je zkrátka hodně "antiyoko". Někde na pozadí možná cítíme, že to bylo vlastně přesně to, co John potřeboval: někoho, kdo nad ním měl nadvládu, protože on sám se ve spoustě věcí nedokázal kontrolovat, někoho, kdo mu byl pevnou oporou, kdo mu zajistil pocit bezpečí a jistoty. V popředí však Yoko působí jako bezcitná mrcha, kterou nic nezajímá a které chybí sebereflexe. Namyšlená, nevěrná, nespravedlivá, neempatická, naivní, vychytralá... Jak moc je tento Seamanův pohled ovlivněn jeho pozdějšími spory s Yoko kvůli odcizeným Johnovým deníkům, zůstává otázkou.

My jako čtenáři však pod rouškou chaosu v Dakotě i všude jinde, kde se John nachomýtne a touží po stále více materiálních věcech (jaképak "imagine no possession"), cítíme tu hrůzu, která nastane a o které aktéři knihy netuší. I tak ale události 8. prosince přijdou nějak brzo, hrozně nečekaně, hrozně hrozně hrozně... Zmatek poté, když se Seaman z přepracování a šoku vlastně zhroutí, vyústí v soudní spory o deníky a sebelítostivý popis nespravedlnosti, která se na něm vybila.

Je to hodně subjektivně psaná kniha: Seaman si ani nehraje, že by to mělo být jinak, takže v pořádku. Tím, že si byl s Johnem podle knihy hodně blízko, se nám ukazují věci, o kterých jsme předtím buď nevěděli, nebo nepřemýšleli. A to mě bavilo. Český překlad od Tamary Nathové je však dosti úděsný: není to to nejhorší, co jsem četla, ale hrubky typu "manželé Lennonovy" nebo "zkončilo" by se neměly stávat ani lidem, kteří překladatelé nejsou.

Pro ty pocity, které kniha dokáže vyvolat, a myšlenky, ke kterým vás přivede, ji doporučuji. Pokud byste ale měli možnost přečíst originál, asi to bude větší zážitek.


Beatles akce v červenci

29. června 2017 v 11:50 | Czewa |  Aktuality
Už dlouho jsem sem nedala přehled akcí na následující měsíc. Proč? Snad proto, že to bylo moc práce za málo odezvy, ale to už je jedno. Zkusím s tím zase začít, protože za to budu ráda sama, kdyby snad už nikdo jiný. Tak na které akci v červenci se uvidíme?

V sobotu 1. 7. zahraje beatlesrevivalová kapela Pangea od 15 hodin na výstavišti Floria v Kroměříži v rámci Revival Festu (krom nich uslyšíte i revivaly AC/DC, KISS, Jiřího Schelingera a jiné.

5. července zahrají ústeční The Boom v Zabrušanech u Teplic. Od kdy? To nevím :D.

Kdo by v sobotu 8. 7. zavítal do obce Čermná (okr. Trutnov), nepromeškejte místní pouť, kde od osmi večer zahrají hity Beatles a taky Creedence Clearwater Revival The Basketles.

V sobotu 15. 7. si můžete jít poslechnout Pangeu do Bezdružic na náměstí Kryštofa Haranta, kde zahrají od 20:00.
Ten samý den zahrají The Bugles na Slavnostech obce Hošťka u Rozvadova, začátek v 16:00.

Ve čtvrtek 20. si udělejte výlet do Brna (pokud teda nejste z Brna), abyste si užili venkovní večírek s hudbou 60. let u Vaňkovky, kde zahrají skvělí Saville Row!

Další sobotu, 22. července, zajděte do pražského Vagonu na už tradiční koncert už tradičních Professor, kteří hrají krom Beatles i spoustu Lennonových sólovek a dalších rock'n'rollových vypalovaček. Koncerty ve Vagonu začínají kolem deváté.
Ten den zahrají i The Backwards ve slovenských Vederadoch. Jejich vystoupení na městských slavnostech by mělo začít v sedm večer.

Víte ještě o něčem? Napište!

 


Paul a jeho tří čtvrtě století

18. června 2017 v 17:43 | Czewa |  Aktuality
Sice tady mám ráno 18. června až teď a Paul pravděpodobně už půjde brzo spát, ale stejně bych mu ráda popřála všechno nejlepší k takovým pěkným narozeninám... Není asi třeba tu opakovat všechny věci, za které jsme mu vděční. A nemyslím jenom ty skvělé písničky, i když ty hlavně. Myslím i toho ducha, který i v tomto věku řádí na podiu a ukazuje, že ho jeho práce a zároveň životní poslání baví a naplňuje. To by nás všechny mělo inspirovatk tomu, abychom svůj život prožili co neblíže tomu, jak si přejeme, protože je přece jen jeden. Věřím, že Paul toho ještě hodně zvládne - je to, jak známo, člověk, který neposedí ani chvilku, roky neroky. Takže se na to těšme, poslouchejme jeho skvělé hudební výtvory a nezapomeňme na jeho humor a optimismus! Happy Birthday, Paul!


Cilla

5. května 2017 v 6:08 | Czewa |  Filmy

Nedávno jsem na dobré doporučení zhlédla krátký seriál o Priscille Whitové alias Cille Blackové. Tři čtyřicetipětiminutové díly přibližují kariéru této zpěvačky z Liverpoolu, kterou na začátku toho všeho podpořili Beatles a nakonec si ji pod křídla vzal Brian Epstein. Druhý a třetí díl jsou proto hodně i o něm, o jeho nesnadném životě a taky tragické smrti. Hlavně však uvidíte Cillu, ztvárněnou perfektně herečkou Sheridan Smithovou, jak bojuje za svou šanci stát se slavnou zpěvačkou v době, kdy už začala být konkurence na rock'n'rollovém poli velká a když starší generace prosazovala stálou práci za jediný způsob, jak žít spokojený život. Další důležitou postavou je Bobby Wilson, roztomilý (na můj vkus až moc) blonďák, který se Cilly ujme první a taky po Brianově smrti jako manažer. Jo a taky si ji vzal za ženu. Ve skutečnosti podle fotek až tak příliš roztomilý nebyl, ale blonďaté vlasy mu ve filmu nevymysleli bez důvodu.

Seriál není nijak světaborný, ale mně se líbil a vím i to, že se líbí těm, kteří se o hudbu 60. let významně nezajímají. Líbilo se mi zamyšlení nad tím, proč se někdy méně úderné písničky stanou slavnějšími (v souvislosti s neúspěchem Cilliny nahrávky Love of the Loved versus jednoznačným úspěchem balad Anyone Who Had a Heart a You're My World). A taky se mi zkrátka líbí, jak Cilla zpívala. A samozřejmě atmosféra té doby, podpadky, hezké šaty, roztomilé účesy, smysl pro humor, liverpoolský akcent, hudební průmysl rozkvétajícího rock'n'rollu...

Takže určitě doporučuju. Pro klidný večer.


The Zombies

12. dubna 2017 v 5:39 | Czewa |  Jiné skupiny a interpreti
Mám teď znenadání spoustu inspirace na Beatles blog. The Zombies jsou jednou z nich, ale zaslouží si býti zde zvěčněni jako první. Proč? Protože jsem díky nim zažila jeden z nejlepších koncertů v životě. Hráli v Montréalu, kde se teď nacházím, v sobotu 1. dubna a, světe div se, nebyl to apríl. Koncert se konal v malém příjemném starém divadle Le National. Lístky jsme sehnali na poslední chvíli, o to to bylo lepší.
The Zombies se dali dohromady už roku 1962 v anglickém St Albans, zakladateli byli Rod Argent, klavírista, klávesista a zpěvák, kytarista Paul Atkinson, bubeník Hugh Grundy, zpěvák Colin Blunstone a baskytarista Paul Arnold. Původně The Mustangs po chvíli hledali nového baskytaristu, kterého našli v Chrisu Whitovi. S ním už jako Zombies rozjeli skvělou kariéru, když se jejich singl She's Not There roku 1964 dostal na dvanáctou příčku britského žebříčku, ale hlavně na druhé žebříčků amerických. O rok později než Beatles, v lednu roku 1965, se tak jako jedna z do té doby nemnoha britských kapel dostali po Beatles vyšlapané cestičce do americké televize. Další úspěchy oslavili s písničkou Tell Her No (tu stejně jako She's Not There složil Rod Argent) a I Love You (autorem byl Chris White), úspěšnější byli ale stále kdovíproč na americkém trhu. Beatles byli jejich velkou inspirací, a to nejen v amerických úspěších. Mnohé vícehlasy, orchestrální aranžmá... Ale kapely se jistě ovlivňovaly navzájem. Paul McCartney prý třeba She's Not There miloval. Když se s ním Paul Atkinson v 70. letech sešel, Paul mu ukázal, že zná její celá slova. Ale zpět k The Zombies jako takovým. Ostatní jejich písničky z té doby tak velký úspěch neměly a ani první album The Zombies pojmenované Begin Here se nedočkalo vřelé odezvy.
Album druhé, nazvané Odyssey and Oracle, bylo ústředním tématem letošního turné The Zombies. Při jeho nahrávání údajně použili mellotron, který zůstal v nahrávacím studiu po Beatles, kteří tam nahrávali Sgt. Peppera. Odyssey and Oracle na první pokus taky nevzbudilo kdovíjaký povyk. Za chvíli se ale přišlo, že je na něm skvělá píseň Time Of The Season (opět od Argenta), která se roku 1968 dostala na singl a stala se velkým hitem. Mezitím, v prosinci 1967, se ale The Zombies stačili jaksi rozpadnout. Prý se je John Lennon snažil dát dohromady s tím, že jim bude dělat manažera, ale oni nechtěli. Chris White a Rod Argent dále spolupracovali (další album ale dali dohromady až roku 1991), ale celá kapela se jen tak nesešla. Členové, podobně jako u Beatles, šli každý jiným směrem, zakládali nové kapely a přidávali se už k sestaveným.
Roku 2000 se znovu sešli, snad z nostalgie, Rod Argent a Colin Blunstone, začali znovu koncertovat a nahrávat. O čtyři roky později se celá kapela sešla při udělování cen Národní akademie nahrávacího umění a věd, kterou dostal Paul Atkinson. Ten však jen o čtyři měsíce později toho roku zemřel.
Roku 2006 se Argent přidal k All Star Bandu Ringa Starra, na turné hráli She's Not There, Time of the Season a Hold Your Head Up. Další roky se znovuvydávala alba The Zombies a skupina dále pomalu, ale jistě ožívala. Čtyřicet let od vydání desky Odessey and Oracle se sešli všichni čtyři zbývající členové původních Zombies a v Londýně předvedli tři koncerty. Pak se scházeli v různých sestavách na vystoupení. A letos se ale skupina k oslavení 50. výročí alba Odyssey and Oracles sešla opět v původní sestavě (kromě zesnulého Atkinsona), aby ukázala severní Americe, že The Zombies ještě žijí. A jak!
Koncert rozdělený na dvě poloviny v té první ukázal největší hity kapely, stejně jako pár nových kousků z posledního alba Still Got That Hunger z roku 2015, které nebyly vůbec špatné. Na pódiu bylo kromě Argenta, Blunstona a Grundyho ještě pár dalších, které na druhou polovinu doplnili doprovodní zpěváci, původní baskytarista Chris White a další hudebníci. Na předvedení alba Odyssey and Oracle totiž bylo potřeba hodně hlasů i nástrojů. Všichni z původních členů ale dnes zpívají moc dobře. Těžko říct, jestli je to tím, že si hlasy tak dlouho spíše šetřili, nebo něčím úplně jiným, ale Colins neměl ani při She's Not There problémy s výškami. A to byl ještě pár dnů předtím kvůli jeho nemoci zrušen koncert v Bostonu. I Argent a White zpívali skvěle. V pauzách Argent glosoval o času i hudbě. Atmosféra byla příjemná a po koncertu nám paní, od které jsme si koupili lístky a která seděla vedle, řekla, že je moc ráda, že je prodala zrovna nám. Asi bylo vidět, že jsme si to užili! Na Beatles už si ani takto nezajdeme...


George 74

25. února 2017 v 16:49 | Czewa |  Aktuality
Kdyby dnes George Harrison ještě žil, jaký by asi byl? Já myslím, že by byl hodně zadumaný, asi by nekoncertoval, ale dost možná by psal knihy, básně, filosofické, ale i zábavné texty. Občas by se objevil na veřejnosti, kde by působil velice smířeným dojmem. Aktivně by však sledoval, co se v dnešním světě děje a přemýšlel by, jak zabránit ukrutnostem a jak bojovat proti lidské hlouposti. Každopádně by však dnes oslavil 74. narozeniny. Tak vzpomínejme a zamysleme se i sami nad sebou, jestli pomáháme tomu, aby byl dnešní svět dobrý.


While My Guitar Gently Weeps

13. února 2017 v 1:46 | Czewa |  Písničky
"No tak jo, napíšu článek. No tak jo, ale o čem? Nějaký cover, to bude rychlý i zajímavý zároveň..." Dívám se do seznamu blogové inspirace a vidím: cover While My Guitar Gently Weeps od The Jeff Healey Band. Jo, to by šlo... Jenže pak prohledávám google a wikipedii a začítám se do článků o ORIGINÁLU. A ano, světe div se, opravdu tady ještě článek o While My Guitar ještě není. Takže cover bude muset ještě počkat...

Jak asi víte, While My Guitar Gently Weeps napsal George Harrison. Četl tou dobou čínskou knihu I Ching. A jak tak doma přemítal o vzájemné propojenosti všech věcí na světě a o tom, že všechno tu má svůj účel a nic není náhoda, otevřel na návštěvě u maminky ve Warringtonu nějakou knihu a viděl tam slova "gently weeps". A nápad byl na světě.
Než se však tato skvělá písnička dočkala své finální verze, chvíli to trvalo. Na demo verzi, kterou nahrál ve svém domě v Esheru, byly například použity tyto sloky, které už se potom nikde neobjevily:

The problems you sow, are the troubles you're reaping, (Problémy, které zasíváš, jsou ty, které i sklízíš - možná narážka na hustou atmosféru ve skupině)
(...)
I look at the trouble and see that it's raging, (Dívám se na potíž, vidím, že běsní)
While my guitar gently weeps.(zatímco má kytara něžně naříká)
As I'm sitting here, doing nothing but ageing, (Jak tu tak sedím a jen věk se mění)
Still, my guitar gently weep (má kytara stále jen něžně naříká.)

Na dalším akustickém demo snímku, který možná znáte z alba Anthology 3, hraje jen George na akustickou kytaru a Paul na varhany. Sloka je zde trochu změněná:

I look from the wings at the play you are staging, (Z křídel se dívám na hru, kterou řídíš)
While my guitar gently weeps. (zatímco má kytara něžně naříká.)
As I'm sitting here, doing nothing but ageing, (Jak tu tak sedím a jen stárnu, vidíš?)
Still, my guitar gently weeps. (Má kytara stále jen něžně naříká.)

Při nahrávání písničky v červenci a srpnu 1968 s Beatles George nebyl stále spokojen. Požádal proto Erica Claptona, aby do While My Guitar Gently Weeps nahrál kytarové sólo. Ten zprvu nechtěl, nebylo to přece vůbec normální, aby Beatles někdo při nahrávání hostoval. Ale nakonec se nechal přemluvit a ještě ten večer, 6. září toho roku, sólo nahrál a aby to neznělo moc jako jeho tvorba, přidal různé efekty (automatic double-tracking, mašinku, ve které ještě technik Chris Thomas ručně třepal oscilátorem), aby to znělo více beatlesácky.
Paul při tomto nahrávání odložil Hoffnerku i Rickenbackera a hrál si s Fender Jazz Bass (ta se objevuje ještě v Glass Onion a Yer Blues). John Lennon hraje tremolo na elektriku, ale jde slyšet jen málo.
Naživo zazněla tato geniální píseň třeba na koncertu pro Bangladéš nebo na turné v Japonsku roku 1991, v obou případech i s Ericem Claptonem.
George Martin ji (konktrétně tedy to akustické demo) pak ještě trochu upravil na albu Love. Tu verzi si můžete poslechnout zde, protože klasika na youtube není.


To, že se písnička umístila na skvělých místech v různých žebříčcích, snad není třeba dodávat. Je přece taková dobrá. Živoucí. Napínavá. Dramatická. A přitom prostě krásná. Hudebně i textově.
A o cover verzích příště.

[Verse]
Am Am/G F#m7b5 Fmaj7
I look at you all see the love there that's sleeping
Am G D E
While my guitar gently weeps
Am Am/G F#m7b5 Fmaj7
I look at the floor and I see it needs sweeping
Am G C E
Still my guitar gently weeps


[Chorus]
A C#m F#m C#m Bm E
I don't know why nobody told you how to unfold your love
A C#m F#m C#m
I don't know how someone controlled you
Bm E
They bought and sold you


[Verse]
Am Am/G F#m7b5 Fmaj7
I look at the world and I notice it's turning
Am G D E
While my guitar gently weeps
Am Am/G F#m7b5 Fmaj7
With every mistake we must surely be learning
Am G C E
Still my guitar gently weeps


[Chorus]
A C#m F#m C#m
I don't know how you were diverted
Bm E
You were perverted too
A C#m F#m C#m
I don't know how you were inverted
Bm E
No one alerted you


[Verse]
Am Am/G F#m7b5 Fmaj7
I look at you all see the love there that's sleeping
Am G D E
While my guitar gently weeps
Am Am/G F#m7b5 Fmaj7
Look at you all...
Am G C E
Still my guitar gently weeps

Paul Du Noyer: Paul McCartney

16. ledna 2017 v 5:00 | Czewa |  Knihy
Nedávno vyšla další pěkná knížka o Paulovi McCartneym. Její název zní jednoduše Paul McCartney. Autor, liverpoolský rodák a hudební žurnalista Paul Du Noyer, si ale rozhodně jednoduchý úkol nestanovil: napsat biografii člověka, který patří mezi nejslavnější populární hudebníky vůbec a který zabrousil do obrovského množství dalších činností, a ještě k tomu zdaleka ne první biografii Paula McCartneyho stále přinášející nové pohledy na jeho život a dílo, musel být opravdu oříšek. Du Noyer se s ním ale popasoval docela dobře. A je třeba si vážit i skvělého překladu do češtiny, který rozhodně není u literatury o Beatles samozřejmostí a za který můžeme poděkovat Ladislavu Šenkyříkovi.


Jakže se tedy Paulovi Du Noyerovi podařilo ji takto napsat?
Už jen struktura knihy je zajímavá. V první půlce čtenář dost zrychleně proletí obecně známou historií Beatles a hlouběji méně probádanou pozdější McCartneyho kariérou. To vše autor okořenil vlastními názory, vzpomínkami a ve velké míře i úryvky z jeho rozhovorů se samotným sirem Paulem. Já byla překvapena některými detaily, o kterých jsem nevěděla: jak mladý Paul (McCartney, dále už jen jako Paul) stopoval do Paříže, jak si jednou zapomněl Hoffnerku na jeden z raných koncertů, jak jeho tvorbu ovlivnila záliba ve fragmentech a taky hudba jiných umělců. Lidem, kteří v Paulově životě a kariéře hráli nějakou roli, je v knize obecně věnován velký prostor. Tomu se netřeba divit, však si uvědomte, jak jsou lidé kolem vás a že bez nich byste byli pravděpodobně jinde a jiní.

Druhá část knihy rozděluje Paulův život a tvorbu do různých zajímavých kapitol, což nám zase ukazuje jiný úhel pohledu. Do větší hloubky tak poznáme, jak se Paul angažoval ve filmech, jak se vypořádává s občasným neúspěchem, co ho vede k neustálému koncertování či jak jeho tvorbu ovlivnila láska, Linda, ale i myšlenka na peníze a životní priority.

Po přečtení Paula McCartneyho si budete možná připadat, že máte Paula McCartneyho opravdu přečteného. Tříštění posedlosti obyčejností a na druhou stranu neutuchající nutkání postavit se jakékoli výzvě. Nevyzpytatelnost Paulovy múzy a zároveň jeho věčná touha v ni. Strach z neúspěchu a zároveň odhodlanost skákat do neznámých vod. Empatie s běžným posluchačem, kterému chce poskytnout, co si žádá a přitom touha experimentovat a hrát nové a neokoukané věci živě. Tím, že kniha opravdu pokrývá období od úplných začátků až po to nejaktuálnější období, je opravdu pestrá. Paulův život však evidentně zahrnuje tolik aktivit, názorů, vtipů, překvapení, vlivů od jiných i vlivů na ostatní, že mít ho zcela přečtený je nemožné, i kdyby tato kniha neměla 300 stran, ale třeba milion. O to však ani nejde. Je to rozhodně kniha, která vás bude bavit, pokud vás baví Paul.

I Really Love You, Paul, Vánoce a šťastný Nový rok

30. prosince 2016 v 11:32 | Czewa |  Zajímavosti
Mí milí čtenáři,
je to se mnou sice možná stále horší, aspoň co se psaní článků na blog týče, ale vězte, že naděje, že se to přeci jen zase zlepší, neumře nikdy. Věřím tudíž, že rok 2017 bude pro mě i pro vás jistě plný hudebních, a v mém případě snad i zámořských, objevů.
Nedávno jsem třeba zjistila, že písnička I Really Love You, která zní jako nějaký hit z přelomu 50. a 60. let třeba od The Four Season, sice opravdu byla napsaná roku 1961 jistým Leroyem Swearingenem, ale tu verzi, která mi občas někde v náhodném přehrávání spustí, je její cover verze od George Harrisona z alba Gone Troppo z roku 1982. Je to docela srandovní písnička, nemyslíte? Hrátky s hlasem, xylofon, ááá.


Taky jsem si párkrát poslechla a capella předělávku Paulovy vánoční písně Wonderfull Christmas Time, kam si k sobě přibral hvězdy jako komika Jimmyho Fallona a herečky Reese Witherspoon a Scarlett Johansson.


No a včera dávali na Artu Paulův koncert z Londýna z roku 2007 a vůbec to teda nebylo špatné. Hrál tehdy hodně jiných věcí, než hraje dnes, zpívá mu to tam dobře a jako obvykle tam má skvělou fanouškovskou podporu a atmosféru. Jde vidět, jak si to ńa pódiu užívá.

Tak Vám přeju, abyste rok 2017 strávili naplnění, šťastní a aby mír a láska zvítězili nad válkou a problémy.

Eve

Kam dál