The Zombies

12. dubna 2017 v 5:39 | Czewa |  Jiné skupiny a interpreti
Mám teď znenadání spoustu inspirace na Beatles blog. The Zombies jsou jednou z nich, ale zaslouží si býti zde zvěčněni jako první. Proč? Protože jsem díky nim zažila jeden z nejlepších koncertů v životě. Hráli v Montréalu, kde se teď nacházím, v sobotu 1. dubna a, světe div se, nebyl to apríl. Koncert se konal v malém příjemném starém divadle Le National. Lístky jsme sehnali na poslední chvíli, o to to bylo lepší.
The Zombies se dali dohromady už roku 1962 v anglickém St Albans, zakladateli byli Rod Argent, klavírista, klávesista a zpěvák, kytarista Paul Atkinson, bubeník Hugh Grundy, zpěvák Colin Blunstone a baskytarista Paul Arnold. Původně The Mustangs po chvíli hledali nového baskytaristu, kterého našli v Chrisu Whitovi. S ním už jako Zombies rozjeli skvělou kariéru, když se jejich singl She's Not There roku 1964 dostal na dvanáctou příčku britského žebříčku, ale hlavně na druhé žebříčků amerických. O rok později než Beatles, v lednu roku 1965, se tak jako jedna z do té doby nemnoha britských kapel dostali po Beatles vyšlapané cestičce do americké televize. Další úspěchy oslavili s písničkou Tell Her No (tu stejně jako She's Not There složil Rod Argent) a I Love You (autorem byl Chris White), úspěšnější byli ale stále kdovíproč na americkém trhu. Beatles byli jejich velkou inspirací, a to nejen v amerických úspěších. Mnohé vícehlasy, orchestrální aranžmá... Ale kapely se jistě ovlivňovaly navzájem. Paul McCartney prý třeba She's Not There miloval. Když se s ním Paul Atkinson v 70. letech sešel, Paul mu ukázal, že zná její celá slova. Ale zpět k The Zombies jako takovým. Ostatní jejich písničky z té doby tak velký úspěch neměly a ani první album The Zombies pojmenované Begin Here se nedočkalo vřelé odezvy.
Album druhé, nazvané Odyssey and Oracle, bylo ústředním tématem letošního turné The Zombies. Při jeho nahrávání údajně použili mellotron, který zůstal v nahrávacím studiu po Beatles, kteří tam nahrávali Sgt. Peppera. Odyssey and Oracle na první pokus taky nevzbudilo kdovíjaký povyk. Za chvíli se ale přišlo, že je na něm skvělá píseň Time Of The Season (opět od Argenta), která se roku 1968 dostala na singl a stala se velkým hitem. Mezitím, v prosinci 1967, se ale The Zombies stačili jaksi rozpadnout. Prý se je John Lennon snažil dát dohromady s tím, že jim bude dělat manažera, ale oni nechtěli. Chris White a Rod Argent dále spolupracovali (další album ale dali dohromady až roku 1991), ale celá kapela se jen tak nesešla. Členové, podobně jako u Beatles, šli každý jiným směrem, zakládali nové kapely a přidávali se už k sestaveným.
Roku 2000 se znovu sešli, snad z nostalgie, Rod Argent a Colin Blunstone, začali znovu koncertovat a nahrávat. O čtyři roky později se celá kapela sešla při udělování cen Národní akademie nahrávacího umění a věd, kterou dostal Paul Atkinson. Ten však jen o čtyři měsíce později toho roku zemřel.
Roku 2006 se Argent přidal k All Star Bandu Ringa Starra, na turné hráli She's Not There, Time of the Season a Hold Your Head Up. Další roky se znovuvydávala alba The Zombies a skupina dále pomalu, ale jistě ožívala. Čtyřicet let od vydání desky Odessey and Oracle se sešli všichni čtyři zbývající členové původních Zombies a v Londýně předvedli tři koncerty. Pak se scházeli v různých sestavách na vystoupení. A letos se ale skupina k oslavení 50. výročí alba Odyssey and Oracles sešla opět v původní sestavě (kromě zesnulého Atkinsona), aby ukázala severní Americe, že The Zombies ještě žijí. A jak!
Koncert rozdělený na dvě poloviny v té první ukázal největší hity kapely, stejně jako pár nových kousků z posledního alba Still Got That Hunger z roku 2015, které nebyly vůbec špatné. Na pódiu bylo kromě Argenta, Blunstona a Grundyho ještě pár dalších, které na druhou polovinu doplnili doprovodní zpěváci, původní baskytarista Chris White a další hudebníci. Na předvedení alba Odyssey and Oracle totiž bylo potřeba hodně hlasů i nástrojů. Všichni z původních členů ale dnes zpívají moc dobře. Těžko říct, jestli je to tím, že si hlasy tak dlouho spíše šetřili, nebo něčím úplně jiným, ale Colins neměl ani při She's Not There problémy s výškami. A to byl ještě pár dnů předtím kvůli jeho nemoci zrušen koncert v Bostonu. I Argent a White zpívali skvěle. V pauzách Argent glosoval o času i hudbě. Atmosféra byla příjemná a po koncertu nám paní, od které jsme si koupili lístky a která seděla vedle, řekla, že je moc ráda, že je prodala zrovna nám. Asi bylo vidět, že jsme si to užili! Na Beatles už si ani takto nezajdeme...

 

George 74

25. února 2017 v 16:49 | Czewa |  Aktuality
Kdyby dnes George Harrison ještě žil, jaký by asi byl? Já myslím, že by byl hodně zadumaný, asi by nekoncertoval, ale dost možná by psal knihy, básně, filosofické, ale i zábavné texty. Občas by se objevil na veřejnosti, kde by působil velice smířeným dojmem. Aktivně by však sledoval, co se v dnešním světě děje a přemýšlel by, jak zabránit ukrutnostem a jak bojovat proti lidské hlouposti. Každopádně by však dnes oslavil 74. narozeniny. Tak vzpomínejme a zamysleme se i sami nad sebou, jestli pomáháme tomu, aby byl dnešní svět dobrý.


While My Guitar Gently Weeps

13. února 2017 v 1:46 | Czewa |  Písničky
"No tak jo, napíšu článek. No tak jo, ale o čem? Nějaký cover, to bude rychlý i zajímavý zároveň..." Dívám se do seznamu blogové inspirace a vidím: cover While My Guitar Gently Weeps od The Jeff Healey Band. Jo, to by šlo... Jenže pak prohledávám google a wikipedii a začítám se do článků o ORIGINÁLU. A ano, světe div se, opravdu tady ještě článek o While My Guitar ještě není. Takže cover bude muset ještě počkat...

Jak asi víte, While My Guitar Gently Weeps napsal George Harrison. Četl tou dobou čínskou knihu I Ching. A jak tak doma přemítal o vzájemné propojenosti všech věcí na světě a o tom, že všechno tu má svůj účel a nic není náhoda, otevřel na návštěvě u maminky ve Warringtonu nějakou knihu a viděl tam slova "gently weeps". A nápad byl na světě.
Než se však tato skvělá písnička dočkala své finální verze, chvíli to trvalo. Na demo verzi, kterou nahrál ve svém domě v Esheru, byly například použity tyto sloky, které už se potom nikde neobjevily:

The problems you sow, are the troubles you're reaping, (Problémy, které zasíváš, jsou ty, které i sklízíš - možná narážka na hustou atmosféru ve skupině)
(...)
I look at the trouble and see that it's raging, (Dívám se na potíž, vidím, že běsní)
While my guitar gently weeps.(zatímco má kytara něžně naříká)
As I'm sitting here, doing nothing but ageing, (Jak tu tak sedím a jen věk se mění)
Still, my guitar gently weep (má kytara stále jen něžně naříká.)

Na dalším akustickém demo snímku, který možná znáte z alba Anthology 3, hraje jen George na akustickou kytaru a Paul na varhany. Sloka je zde trochu změněná:

I look from the wings at the play you are staging, (Z křídel se dívám na hru, kterou řídíš)
While my guitar gently weeps. (zatímco má kytara něžně naříká.)
As I'm sitting here, doing nothing but ageing, (Jak tu tak sedím a jen stárnu, vidíš?)
Still, my guitar gently weeps. (Má kytara stále jen něžně naříká.)

Při nahrávání písničky v červenci a srpnu 1968 s Beatles George nebyl stále spokojen. Požádal proto Erica Claptona, aby do While My Guitar Gently Weeps nahrál kytarové sólo. Ten zprvu nechtěl, nebylo to přece vůbec normální, aby Beatles někdo při nahrávání hostoval. Ale nakonec se nechal přemluvit a ještě ten večer, 6. září toho roku, sólo nahrál a aby to neznělo moc jako jeho tvorba, přidal různé efekty (automatic double-tracking, mašinku, ve které ještě technik Chris Thomas ručně třepal oscilátorem), aby to znělo více beatlesácky.
Paul při tomto nahrávání odložil Hoffnerku i Rickenbackera a hrál si s Fender Jazz Bass (ta se objevuje ještě v Glass Onion a Yer Blues). John Lennon hraje tremolo na elektriku, ale jde slyšet jen málo.
Naživo zazněla tato geniální píseň třeba na koncertu pro Bangladéš nebo na turné v Japonsku roku 1991, v obou případech i s Ericem Claptonem.
George Martin ji (konktrétně tedy to akustické demo) pak ještě trochu upravil na albu Love. Tu verzi si můžete poslechnout zde, protože klasika na youtube není.


To, že se písnička umístila na skvělých místech v různých žebříčcích, snad není třeba dodávat. Je přece taková dobrá. Živoucí. Napínavá. Dramatická. A přitom prostě krásná. Hudebně i textově.
A o cover verzích příště.

[Verse]
Am Am/G F#m7b5 Fmaj7
I look at you all see the love there that's sleeping
Am G D E
While my guitar gently weeps
Am Am/G F#m7b5 Fmaj7
I look at the floor and I see it needs sweeping
Am G C E
Still my guitar gently weeps


[Chorus]
A C#m F#m C#m Bm E
I don't know why nobody told you how to unfold your love
A C#m F#m C#m
I don't know how someone controlled you
Bm E
They bought and sold you


[Verse]
Am Am/G F#m7b5 Fmaj7
I look at the world and I notice it's turning
Am G D E
While my guitar gently weeps
Am Am/G F#m7b5 Fmaj7
With every mistake we must surely be learning
Am G C E
Still my guitar gently weeps


[Chorus]
A C#m F#m C#m
I don't know how you were diverted
Bm E
You were perverted too
A C#m F#m C#m
I don't know how you were inverted
Bm E
No one alerted you


[Verse]
Am Am/G F#m7b5 Fmaj7
I look at you all see the love there that's sleeping
Am G D E
While my guitar gently weeps
Am Am/G F#m7b5 Fmaj7
Look at you all...
Am G C E
Still my guitar gently weeps
 


Paul Du Noyer: Paul McCartney

16. ledna 2017 v 5:00 | Czewa |  Knihy
Nedávno vyšla další pěkná knížka o Paulovi McCartneym. Její název zní jednoduše Paul McCartney. Autor, liverpoolský rodák a hudební žurnalista Paul Du Noyer, si ale rozhodně jednoduchý úkol nestanovil: napsat biografii člověka, který patří mezi nejslavnější populární hudebníky vůbec a který zabrousil do obrovského množství dalších činností, a ještě k tomu zdaleka ne první biografii Paula McCartneyho stále přinášející nové pohledy na jeho život a dílo, musel být opravdu oříšek. Du Noyer se s ním ale popasoval docela dobře. A je třeba si vážit i skvělého překladu do češtiny, který rozhodně není u literatury o Beatles samozřejmostí a za který můžeme poděkovat Ladislavu Šenkyříkovi.


Jakže se tedy Paulovi Du Noyerovi podařilo ji takto napsat?
Už jen struktura knihy je zajímavá. V první půlce čtenář dost zrychleně proletí obecně známou historií Beatles a hlouběji méně probádanou pozdější McCartneyho kariérou. To vše autor okořenil vlastními názory, vzpomínkami a ve velké míře i úryvky z jeho rozhovorů se samotným sirem Paulem. Já byla překvapena některými detaily, o kterých jsem nevěděla: jak mladý Paul (McCartney, dále už jen jako Paul) stopoval do Paříže, jak si jednou zapomněl Hoffnerku na jeden z raných koncertů, jak jeho tvorbu ovlivnila záliba ve fragmentech a taky hudba jiných umělců. Lidem, kteří v Paulově životě a kariéře hráli nějakou roli, je v knize obecně věnován velký prostor. Tomu se netřeba divit, však si uvědomte, jak jsou lidé kolem vás a že bez nich byste byli pravděpodobně jinde a jiní.

Druhá část knihy rozděluje Paulův život a tvorbu do různých zajímavých kapitol, což nám zase ukazuje jiný úhel pohledu. Do větší hloubky tak poznáme, jak se Paul angažoval ve filmech, jak se vypořádává s občasným neúspěchem, co ho vede k neustálému koncertování či jak jeho tvorbu ovlivnila láska, Linda, ale i myšlenka na peníze a životní priority.

Po přečtení Paula McCartneyho si budete možná připadat, že máte Paula McCartneyho opravdu přečteného. Tříštění posedlosti obyčejností a na druhou stranu neutuchající nutkání postavit se jakékoli výzvě. Nevyzpytatelnost Paulovy múzy a zároveň jeho věčná touha v ni. Strach z neúspěchu a zároveň odhodlanost skákat do neznámých vod. Empatie s běžným posluchačem, kterému chce poskytnout, co si žádá a přitom touha experimentovat a hrát nové a neokoukané věci živě. Tím, že kniha opravdu pokrývá období od úplných začátků až po to nejaktuálnější období, je opravdu pestrá. Paulův život však evidentně zahrnuje tolik aktivit, názorů, vtipů, překvapení, vlivů od jiných i vlivů na ostatní, že mít ho zcela přečtený je nemožné, i kdyby tato kniha neměla 300 stran, ale třeba milion. O to však ani nejde. Je to rozhodně kniha, která vás bude bavit, pokud vás baví Paul.

I Really Love You, Paul, Vánoce a šťastný Nový rok

30. prosince 2016 v 11:32 | Czewa |  Zajímavosti
Mí milí čtenáři,
je to se mnou sice možná stále horší, aspoň co se psaní článků na blog týče, ale vězte, že naděje, že se to přeci jen zase zlepší, neumře nikdy. Věřím tudíž, že rok 2017 bude pro mě i pro vás jistě plný hudebních, a v mém případě snad i zámořských, objevů.
Nedávno jsem třeba zjistila, že písnička I Really Love You, která zní jako nějaký hit z přelomu 50. a 60. let třeba od The Four Season, sice opravdu byla napsaná roku 1961 jistým Leroyem Swearingenem, ale tu verzi, která mi občas někde v náhodném přehrávání spustí, je její cover verze od George Harrisona z alba Gone Troppo z roku 1982. Je to docela srandovní písnička, nemyslíte? Hrátky s hlasem, xylofon, ááá.


Taky jsem si párkrát poslechla a capella předělávku Paulovy vánoční písně Wonderfull Christmas Time, kam si k sobě přibral hvězdy jako komika Jimmyho Fallona a herečky Reese Witherspoon a Scarlett Johansson.


No a včera dávali na Artu Paulův koncert z Londýna z roku 2007 a vůbec to teda nebylo špatné. Hrál tehdy hodně jiných věcí, než hraje dnes, zpívá mu to tam dobře a jako obvykle tam má skvělou fanouškovskou podporu a atmosféru. Jde vidět, jak si to ńa pódiu užívá.

Tak Vám přeju, abyste rok 2017 strávili naplnění, šťastní a aby mír a láska zvítězili nad válkou a problémy.

Eve

Fotoreport ze sobotního 23. setkání beatlemaniaků

12. prosince 2016 v 21:36 | Czewa |  Aktuality
V sobotu 10. prosince se letos uskutečnilo už 23. setkání fanoušků Beatles pořádané Celorepublikovým klubem beatlemaniaků. Já na něm byla už po páté (wow), po páté v Říčanech, a po páté to byl moc fajn večer s nabitým programem. Tentokrát to pojmu spíš obrázkově, protože a) nemám moc čas psát, b) máme hezké fotky (díky M.).

Večer uváděl jako vždy předseda klubu Jirka Svátek.

Prvním vystupujícím byli róck'n'rolloví The Shower

Ti, ač se zvukem zahájili boj právě oni, hned roztancovali mnohogenerační publikum.

The Shower hráli hudbu z dob před- i během-beatlesáckou, s velkým nasazením.

Po prvním, doslova rozehřívacím koncertu přišel na podium opět Jirka Svátek a uvedl prvního hosta: třináctiletého kytaristu George Kellnera, který si s The Shower střihl skladbu Apache od The Shadows.

Pak přišla vložka číslo 2: křest dosud nevydaných fotografií The Beatles "Skrz na skrz", která vyšla nedávno tady v ČR.

Pokřtil ji speciální host večera.

Poznáte?

Všichni stárneme... Ale Petr Janda se neostýchá a působí jako docela v pohodě pán. Beatles má rád, Olympic za "české Beatles" úplně nepovažuje, už jen proto, že na účtu nemá to co Paul McCartney :).

Zahrál pár svých věcí a spolu s kapelou Professor nějaké ty Beatles (She's A Woman, You've Got To Hide Your Love Away). Ani Jandův hlas nemládne, ale on je si toho vědom a nepouští se do divých řek. Zpívá písničky v tónině, kam dosáhne.

Dalším bodem programu byla ryzí beatlesrevivalovka. Kapela Beatles Collection Band přijela z Ostravy a já jsem je do té doby neznala. Nejsou to už dvacetiletí mladíci, ale jde vidět, že to mají dobře nacvičené a že je hraní baví.

Bohužel je kromě říčanského zvukaře trápily prý i nějaké choroby, což šlo bohužel vidět (a nešlo kvůli tomu dost slyšet).

"Vrchní" zpěvák zpívá skvěle (dole) a basák taky (ještě víc dole), ale vícehlasy šly slyšet málo a "George" (nahoře) asi fakt moc nemohl...


Kdyby pánové přidali ještě kapku energie, bylo by to parádní!

Poslední kapelou večera byli již osvědčení Professor:

S osvědčeným krásně zpívajícím bubeníkem Honzou Nohou (i přes hlasové problémy to zvládl a rozhovor jednou určitě bude, skoro to vyšlo!)

A s novým basákem, mnou však osvědčeným Tomem:

Pravé křídlo kapely:

No a i naše projekční skupinka si to užila, takže doufám, že vy, kdo jste tam byli, jste si to užili taky tak nebo ještě víc, a vy, kteří jste nebyli, budete třeba nalákáni na říčanský večírek příští rok!

Mějte se famfárově, vzkazuje John Entwistle.

Happy sad Lennon's day...

8. prosince 2016 v 9:04 | Czewa |  Aktuality
Před šestatřiceti lety tento svět John Lennon. Nedobrovolně. Vzpomeňme si proto na něj a snažme se svět přiblížit jeho představě.
Imagine all the people living for today.
Peace and love a večer u L. z.


Picasso's Last Words (Drink To Me)

25. listopadu 2016 v 10:12 | Czewa |  Solos
Objevila jsem další propojení mezi dvěma osobnostmi, které mám moc ráda, a tak se s ním musím hned podělit. Kromě Paula McCartneyho, jehož jméno na tomto blogu není novinkou, myslím Dustina Hoffmana, snad mého nejoblíbenějšího herce. Ti dva se setkali roku 1973 na Jamajce, kde byl Paul na dovolené a Dustin tu natáčel film Papillon. Dustin Hoffman pozval Paula a Lindu McCartneyovi na večeři. Paula se, jako mnozí jiní, ptal, jak vlastně dokáže vymyslet písničku. Zvládne prostě jen tak napsat písničku o čemkoli? Načež mu podal výtisk The Times, kde byl vidět (asi v titulku) citát, ukazující poslední slova Pabla Picassa, který předešlé noci zemřel. Paul si teda vzal kytaru a začal si do náhodných akordů pobrukovat "drink to me, drink to my health, you know I can' drink anymore..." Dustin Hoffman byl nadšený. A Paul řekl, že neví, jak to funguje. Prostě to přijde.


Písničku pak dokončil a stala se z ní Picasso's Last Words (Drink To Me), kterou nahráli jako jedinou ve studiu bubeníka kapely Cream Gingera Bakera v Nigérii. Je to nejdelší písnička na albu Wings Band On The Run. Najdeme v ní opět dva odkazy na jiné Paulovy písničky... Poznáte je? Napište do komentářů!
A mějte se krásně.


TEXT:
The grand old painter died last night
His paintings on the wall
Before he went he bade us well
And said goodnight to us all.
Drink to me, drink to my health
You know i can't drink any more
Drink to me, drink to my health
You know i can't drink any more

3 o'clock in the morning
I'm getting ready for bed
It came without a warning
But i'll be waiting for you baby
I'll be waiting for you there

So drink to me drink to my health
You know i can't drink any more
Drink to me drink to my health
You know i can't drink any more

French interlude

Pozvánka na náš koncert

15. listopadu 2016 v 15:41 | Czewa |  Moje beatlesoviny
Tímto Vás zvu na dvoukoncert mých kapel: s The Rockoons hrajeme Beatles a pár vlastních věcí a s Better Times to je spíš o klasických rockových hitech + taky máme pár vlastních písniček.
Koncert začne v pondělí 21.11. ve 20 hodin v pražském klubu Mandragora, vstupné dobrovolné a bude to party, tak dojdite!


Vzpomínka na Leonarda Cohena: It is not dying, it is shining

11. listopadu 2016 v 10:11 | Czewa
O Dylanovi jsme se nedávno dozvěděli zprávu pozitivní, o Cohenovi se dnes objevila novinka smutná... Ale vždyť byl se životem podle všeho dokonale smířený, možná víc než mnozí z nás, kteří na svou smrt ani nepomyslí, natožpak aby se o ní otevřeně bavili, jako to dokázal právě Leonard Cohen. Ale přesto... Vzpomeňme si na něj.

Leonard Cohen podobným způsobem jako Bob Dylan ovlivnil hudební scénu. Oba byli písničkáři, kterým šlo spíše než o perfektní pěvěcký, zvukový a obecně hudební projev o vyjádření myšlenek, které by v básních bez zhudebnění nejspíš nedosáhly až takové popularity. Mezi Leonardem Cohenem a Beatles sice takový průnik jako mezi Beatles a Bobem Dylanem nenajdeme, jeho myšlenky však odrážejí to, s čímž jistě souhlasí každý hudebník: Hudba je jazyk našich srdcí, je to esperanto, kterému všichni rozumíme. Světlo, které všichni vidíme.

V květnu roku 1967 se Cohen vyjádřil k Beatles a jejich přesahům, když uzavřel třicetiminutový dokumentární pořad na BBC Jak Beatles změnili svět. Alba Beatles si prý občas pouštěl na svém tranzistorovém rádiu a poznal z nich, že Beatles byli také básníci. Text "It is not dying, it is shining", podle Cohena nádherně poetický, je toho důkazem. O Tomorrow Never Knows, která není na první poslech zrovna líbivá, se nikdo snad pěkněji nevyjádřil. I za to Leonardu Cohenovi děkuji, slzu spolknu a jdu si něco pustit.


Kam dál