Helter Skelter, Double Fantasy a Paul's Eye Department

8. srpna 2018 v 0:44 | Czewa |  Moje beatlesoviny
Je tomu už měsíc, co jsem odjela do města Beatles. Mezitím se odehrálo mnohé, jak je vám známo z předchozích článků. A uplynulý týden nebyl jiný.
V úterý jsem s kamarádkou Nathalií zahájila tradici chození do liverpoolských muzeí, do kterých je ve většině případů vstupné zdarma a kterých je tu tolik, že ani nevím, jestli je zvládnu projít všechny, aniž bych byla tolikerým uměním přehlcena! Šly jsme do muzea moderního umění Tate, kde jsou čtyři patra plná různého konceptuálního i ne- umění.



Nathalii ale nejvíce bavila barevná podlaha a okna. A mně bavilo pozorovat její nadšení vším tím focením.


Jsem celá v černém, protože takový je náš pracovní úbor a po muzea jsem měla službu.

Taky jsem se konečně vyfotila se sochou Beatles v Albert Docku.


Ve středu mi pak přijela na návštěvu Markéta, se kterou jsem si užila pořádné množství fish and chips a navštívily jsme další muzeum: Museum of Liverpool, ve kterém probíhá výstava o tvorbě a životě Johna Lennona Double Fantasy.


Výstavu pomohla vytvořit Yoko Ono a rozhodně stojí za návštěvu, nejspíš se na ni ještě párkrát půjdu podívat. Je také zdarma.


Soustředí se tedy na Johna po Beatles (Johna pod nadvládou Yoko :D) a spíše než na hudbu na jiné formy umění a Johnův politický aktivismus.


V pátek jsme se vydaly na parádní výlet do poněkud střeštěného městečka Blackpool. Ráno dost hustě pršelo, tak jsme byly takové nejisté, ale počasí se po příjezdu do asi hodinu vlakem vzdáleného pobřežního města pomalu uklidnilo. Zataženo zůstalo, město ale projasňovaly skupinky punkerů, kterých se tam z nám neznámého důvodu potulovaly stovky. Měly pestrobarevné a extravagantní účesy i oblečení, úplná výstava!


Samotné centrum Blackpoolu je moc hezké, starobylé domy, pěkné uličky...


Když ale přijdete k vodě, kde jsme se těšily na slibované pěkné pláže, začne kýč. Najednou se octnete v Disneylandu nebo u Niagarských vodopádů. Jen ta věž v pozadí je fakt hezká, s ní se fotili i Beatles!




Jinak ale opravdu Disneyland! Celé pobřeží je totiž šňůrou zábavních parků. A u nich jsou ty hezké pláže, to zas jo.


(Nevím, proč je ta fotka hlavou vzhůru, v počítači ji mám normálně a tohle s ní udělal blog.cz, ale vlastně se to k náladě toho vtipného města docela hodí...)

My jsme došly až do nejvzdálenějšího a zároveň nejstaršího a největšího zábavního parku, kde jsme toužily svést se na této horské dráze.


A byla to teda pořádná jízda!! Dlouhá, prudká, rychlá, zprvu měl člověk pocit, že se řítí přímo do moře, pak to ale vrzlo a jelo se doprava a pak už ani nevím, bylo to ale rozhodně super. Nakonec jsme si daly ještě jednu hodně starou horskou dráhu a myslely jsme na to, jak na ní určitě byli i Beatles, když tu jezdili na prázdniny.

Po cestě zpět do města dokonce i vysvitlo sluníčko, tak jsem i vlezla do toho (opět špinavého) moře.


Pak byl čas na fish and chips a cestu zpět do Liverpoolu, kde jsme ještě zašly do Cavernu. A konečně jsem taky s Markétou objevila sochu "osamělé" Elanor RIgby, kousek od Mathew Street.


V sobotu pak začala horší část víkendu, dostala jsem zánět rohovky a tak jsem musela objevit nemocnici a její oční oddělení (které se jmenuje "Paul's" a mají tam i oddělení Lindy McCartney, nejspíš onkologie). I přes mnohé strasti to ale dobře dopadlo a mám kouzelné antibiotikové kapky.
A za odměnu jsem si dala poprvé místní tradiční pokrm Scouse (jak se mimochodem označuje taky místní obyvatel a jeho akcent), je to takový guláš. Moc dobrý. A restaurace v katedrále s terasou byla sama o sobě zážitkem!


Jinak jsem jen pracovala a pracovala, každý večer až do včera, dnes jsem si udělala jen pořádně dlouhou vycházku do přístavů. Liverpool je krásný, i když je tu zataženo a 15°. Rozhodně lepší, než ta vedra v ČR, o kterých vím jen z doslechu...


Tak vám přeju brzké ochlazení a zvládejte to v rámci možností s úsměvem.
 

Paul Is God

29. července 2018 v 21:39 | Czewa |  Moje beatlesoviny
V posledním příspěvku jsem psala o Magical Mystery Tour. Průvodce nám tehdy prozradil, že další den bude v Liverpoolu Paul McCartney. Srdce mi začalo bušit. A nepřestalo ještě po mnoho dní.
Nathalia, má brazilská kolegyně a kamarádka, potvrdila, že někde četla, že Paul bude ve 2 hodiny v LIPA, což je Liverpool Institute for Performing Arts, univerzita pro umělce, kterou Paul pomohl založit v budově jeho střední školy Liverpool Institute. A tak jsme se tam kolem jedné vydaly na lov.
Nathalia od pěti pracovala, já ten den měla naštěstí volno. Dopadlo to totiž takto: Paul přijel do LIPA už v 11 a ve dvě se zúčastnil živě vysílané diskuze o skládání, nahrávání a hlavně svém novém albu Egypt Station:


Poté ale asi následovala ještě tisková konference a já už si začala připadat, že čekáme na Godota. Hlouček lidí mezitím přerostl v menší dav.


Ještě že bylo krásné počasí a měla jsem s sebou knihu a učebnici portugalštiny. Hodiny ale letěly a blížil se čas, kdy Nathalia musela odejít do práce. Ještě to přetahovala, ale když ani o půl šesté stále nic (při každém otevření brány všichni zbystřili, ale Paul stále nikde), odešla a já zůstala u kouzelné brány LIPA sama. A nějak před šestou se to konečně stalo. Vyjelo auto, ve kterém nebyl Paul, a pak vyjelo auto, ve kterém BYL. Natočila jsem to, ale záznam prostě nedokáže vystihnout, jaké to bylo. Ten pohled, když jsem přiběhla až k jeho autu, nikdy nezapomenu!

I saw you flash a smile, that seemed to me to say
You wanted so much more than casual conversation
I swear I caught a look before you turned away
Now I don't see the point resisting your temptation.


Popravdě už jsem dlouho nezažila takové vzrůšo. Doma jsem pak nebyla schopná dělat vůbec nic, jen jsem se znovu koukla na tu Casual Conversation a řekla jsem si, že se nenechám zneklidnit tím záhadným koncertem v Liverpoolu, o kterém se Paul na konci zmínil. Jo a taky jsem hrála na kytaru, protože mě to nějak motivuje ke zlepšování se coby hudebnice. Asi aby na mě Paul byl hrdý :D.

Ve čtvrtek ráno jsem ale trochu svého klidu zalitovala. Vstala jsem jako obvykle pozdě a hned jsem se dozvěděla, že jsem měla už aspoň čtyři hodiny stát před Echo Arenou, abych si vybojovala přední místo ve frontě a dostala se na Paulův "tajný" koncert do CAVERN CLUBU!!!
Co naplat, že pracuju naproti, co naplat, že tohle je vlastně úplně to nejlepší, co bych s Paulem chtěla zažít. Bylo prostě už pozdě to řešit. A tak jsem si šla zaběhat do parku, kde se poprvé potkala Julia s Alfredem Lennonem a před druhou, kdy koncert začal, jsem šla do práce, kde jsem si představovala, jaké to asi je naproti...
V Mathew Street a hlavně zezadu u výjezdu z garáže se tvořily davy lidí. Narozdíl od středy opravdové davy.





Hodně jsem pak přemýšlela, kolik lidí z toho davu má asi fakt rádo Paula jako hudebníka a kolik chtělo jen vidět celebritu. Rozhodně ho tady všichni považují za boha!

Čtvrteční směna byla hooodně náročná a skončila tím, že přišla přiopilá Julia, její dcera a parta kamarádů, v euforii z koncertu a fajn života. Julia a její dcera Sarah jsou ty v bílém.


V pátek se měl Paul ještě zúčastnit promocí LIPA ve Philharmonic Hall. Já už jsem ho ale podruhé neviděla. Stála bych stejně jen o ten koncert. Ale aspoň se můžu více těšit na prosincový Krakov, kam mám koupený lístek.
Jen mě mrzí, že z Cavernu není žádný záznam, mobily publiku zakázal. Což je fér, stejně by to nebylo ono, ale jen bych si to chtěla představit, jak to tam vypadalo.

Každopádně jsem teď na víkend letěla na rockooní koncert, takže jsem tu nechala Paula napospas ostatním fanynkám a teď už je zřejmě zas někde jinde. A tady je klid.



Ve středu mi přijede konečně návštěva, tak další článek plný zážitků čekejte pravděpodobně až ten další týden.
A mějte se krásně, Paulovsky!

Liverpool 7: Magical, mystery, history, konečně jedem!

25. července 2018 v 2:05 | Czewa |  Moje beatlesoviny
Je to neuvěřitelné, ale od posledního článku jako by konečně můj život v Liverpoolu nabral pořádné obrátky. Možná je to první výplatou, kterou jsem dostala, možná tím, že jsem měla 25. narozeniny, ale spíš za to může zkrátka čas a hodně štěstí na super lidi. Chcete-li si tento článek pořádně vychutnat, doporučuju si k tomu dát aspoň sklenku vína a pustit si album Magical Mystery Tour. Já tak aspoň při psaní činím.
Ve čtvrtek, když jsem narozeniny slavila tematicky prací a už už jsem si myslela, že nic lepšího než spoustu virtuálních přání a relativně klidnou směnu nedostanu, se stalo toto:
Za bar si sedla milá starší paní, bavila se se dvěma mně už známými štamgasty, objednala si pivo a když jsem jí řekla o zaplacení, řekla, že mám říct kolegovi. A kolega Jack řekl, jasně, musíš to tady naťukat na účet se jménem Julia... To mi ale stále nic nedocházelo. Až když jsem šla dozadu se špinavými skleničkami, mě Jack zastavil a řekl, jestli vlastně vím, kdo že ta paní je. Ani ne... No, přece sestra Johna Lennona! Julia Bairdová.
To mě podržte. Dočítám její knihu v děsném českém překladu a ona tu sedí za barem? A ještě jsem po ní chtěla platit? Musela jsem chvíli počkat, než jsem se trochu uklidnila a vrátila se za bar. A měla jsem takový ten pocit, kdy nevěřím, že se děje to, co se děje, je to neobvyklé a super a já jsem prostě unešená. Za chvíli, když si Julia zašla na WC, jsem se štamgastů zeptala, jestli si myslí, že ji můžu poprosit o fotku... A oni že jo, že od turistů to ráda nemá, ale já jakožto pracovník v Cavernu asi klidně.
Takže voilà!


Julia spoluvlastní oba Caverny a společnost Cavern City Tours, která pořádá i Magical Mystery Tour a tak.
Takže je to vlastně moje šéfová. Hustý.
Moji skutečně se projevující šéfové jsou moc hodní a milí, stejně jako kolegové, kteří jsou ale všichni mladší než já. V práci si prostě teď připadám úplně skvěle, i když je to stále náročné.
Celý víkend jsem vydělávala a zlepšovala se v porozumění místního dialektu i ve výslovnosti různých nápojů. Taky jsem slyšela mnohokrát Wonderwall, Mr Blue Sky, Come Together, I'm a Believer a ještě asi dvacet takových super hitů, které ale když slyšíte pořád a pořád, přece jen je to trochu otrava.


V pondělí jsem dopoledne konečně zašla dovnitř do katedrály. Je hezká i zevnitř, veliká. Příště bych ráda slyšela i ty varhany, to musí být teprve pocit!


Je tak velká, že se do ní vejde i obchod se suvenýry, kavárna a restaurace! Hlavně mě tedy překvapilo, že tam takové věci vůbec jsou, když je to kostel.
V kavárně mají nicméně kromě fajn kafe i hezký citát od Paula McCartneyho.


Pak jsem vylezla (respektive z větší části se vyvezla, jezdí tam dva výtahy a pak jdete jen po pár desítkách schodů kolem zvonů...) na věž katedrály, odkud je super výhled na celé město i jeho okolí.



Vzadu už je otevřené móře.


V pondělí jsme v Pubu měli konečně změnu: pravidelná pondělní show zahrnuje dopředu domluvené amatérské hudebníky, kteří přijdou zahrát pár svých vlastních písniček. Žádné covery, uf. To bylo moc fajn.
No a v úterý jsem měla důežitý úkol. S kolegyní Nathalií (Brazilkou) jsme měly jet na Magical Mystery Tour, turistickou cestu autobusem po místech spojených s Beatles v Liverpoolu. Abychom asi věděly, na co prodáváme lístky. A ještě za tu dobu cesty dostaneme zaplaceno, jako bychom byly v práci. Co víc si přát?


O samotné cestě jsem tu psala už před těmi třemi lety, kdy jsme ovšem jeli taxíkem. To mělo oproti autobusu hlavně tu výhodu, že jsme víc zastavovali a netrvalo to nastupování a vystupování tak dlouho. Ale bylo to super i tak!


Viděla jsem tak znova rodný dům George, u kterého mělo zrovna nějaké dítko velkolepou oslavu se skákacím hradem a plotem, za který nás nechtěli pustit. Asi nějaké pyšné dítko. Jsou to nicméně ty bílé dveře...


Dále kostel svatého Barnabase, kde Paul zpíval ve sboru a šel tam za svědka svému bratrovi,...


... bar The Empress, který je na obalu Ringova alba "Sentimental Journey"...


... no a samozřejmě Forthlin Road 20, kde žil dlouhá léta Paul McCartney.


Chtěla bych se jednou podívat i dovnitř (stejně tak do Johnova domu Mendips, který jsem tentorkát nevyfotila), ale to by musela Armáda spásy zlevnit nebo já zbohatnout. Armáda spásy vlastní oba domy i Strawberry Fields, kde teď buduje nové centrum pro péči o postižené. Stavba prý stojí osm milionů liber.


Náš skvělý den plný písniček a bezvadné nálady jsme završily návštěvou nového muzea "Magical History Tour", které otevřelo před pár dny na Mathew Street. Za Cavern jsme žádnou slevu nedostaly a vstupné je dost přemrštěné, ale jsem ráda, že jsem tam šla. Ve třech patrech je tam na exponátech ukázaná část historie Beatles, zejména co se týká jejich vztahu s Petem Bestem, jehož bratr Roag muzeum založil. Je to zároveň syn Neila Aspinalla a chvíli mi trvalo, než jsem ty vztahy pochopila. Muzeum je udělané moc hezky, ale exponáty jsou občas dost přitažené za vlasy (jako třeba klíčky od první dodávky Beatles), stejně jako popisky u exponátů, které navíc nejsou všude a obsahují spíš facebookové statusy než seriózní texty...
Fotit se tam ale bohužel nemohlo.

Nicméně - konečně mám pocit, že tady naplno žiju a je to skvělé!
Tak se mějte taky skvěle a v sobotu se stavte ke Džbánu!
 


Liverpool 6: pink gin, špunty a taky déšť

18. července 2018 v 22:51 | Czewa |  Moje beatlesoviny
Ano ano, už pracuju a za barem v Cavern Pubu je to super! Práce je to náročná, obzvlášť, když nerozumím objednávkám, ať už proto, že název toho daného drinku zatím neznám, protože to lidi zahuhlají nebo proto, že je přehluší zvuk bicích či basy. Ale PRACUJU V CAVERNU, a to se počítá. Navíc kolegové včetně manažerů jsou úplně zlatí, nikdy mi nevěnovali ani jeden vyčítavý pohled a s čímkoli mi rádi pomůžou.



Po směně navíc můžu v baru zůstat a zadarmo pít. Zatím jsem to nevyužila nijak příliš, přece se nebudu sama opíjet jako alkoholička. Řekla jsem si, že radši postupně vyzkouším věci, které si lidi dávají nejraději, abych vůbec věděla, co podávám.
Toto je tzv. pink gin s tonikem. Zajímavě ovoněný, ale vůně je lepší než chuť. Mám asi radši gin normální :D.


Normálně bych nevěřila, že budu kvůli hudbě nosit špunty do uší, ale tady se to opravdu jinak nedá, když jste v baru pracovně a musíte tam osm nebo deset hodin stát na nohou a vnímat požadavky vašich milých zákazníků. Problém je, že si často myslí, že jim nerozumím právě kvůli špuntům, ale tak to vůbec není, slyším je stejně nebo i líp než bez špuntů. Jen jim prostě ne vždy rozumím :D.

Mathew Street byla o víkendu pěkně natřískaná, takže první sobotní šichta mě opravdu zmohla.



Za pondělního deště, kdy jsem se vracela z vtipného dne hraní si na ucházení se o práci, o kterou už jsem nakonec nestála, zase Mathew Street téměř zela prázdnotou.


V Cavern Clubu se ale hraje pořád a pořád.


Následující dny budou asi hodně pracovní, ale až zas sesbírám více dojmů, ráda se podělím. Mějte se každopádně krásně a přijďte příští sobotu do kempu Džbán, kde zahrajeme. Jo, přijedu.

Report z Liverpoolu popáté: zvykání si, Caverny a první déšť

13. července 2018 v 20:53 | Czewa |  Moje beatlesoviny
Samotné se mi tomu nechce moc věřit, ale už jsem v Liverpoolu týden. Kdyby to byla jen dovolená, pravděpodobně bych byla už pryč. Ale i když zatím nepracuju, dovolená to není, šetřím, co se dá, doháním ještě nějaké školní resty, hraju na kytaru a jinak se tu jen potuluju. Už jsem si docela zvykla na to otáčet hlavu při přecházení silnice jako první doprava a pak až doleva, na to, že když uslyším zlomyslné chechtání, nikdo se mi nesměje, jen nade mnou proletěl racek, i na ten rozkošný přízvuk místních.
Při každodenních toulkách městem jsem vyhlásila soutěž o nejhoršího buskera (až jich posbírám více, které se mi podaří nahrát, tak se podělím) a zatím každý den jsem zamířila i do Mathew Street. Stále to tam žije, i v pozdních nočních hodinách.


V Cavern Clubu, kam je od pondělka do čtvrteční sedmé hodiny večerní vstupné zdarma, je stále velká výstava spojená se všemi, kteří měli s klubem co do činění. To by člověk skoro ani nemusel chodit do Beatles Story. Ale samozřejmě ani bez toho to nejde :D.




Ve středu jsem dostala práci. Ne úplně na plný úvazek a ne za závratně moc peněz, ale v CAVERN PUBU! Budu točit pivo, hurá! Tak se stavte :). Při té příležitosti jsem tam pak večer zašla na koncert, ve středu tam nebylo narváno, jistě i kvůli fotbalu, na který se lidé koukali ve sport barech s velkou obrazovkou a pak smutnili nad prohrou, ale to mi nevadilo. O víkendu, kdy mám první směnu, to bude asi jiná liga...
Hrála kapela Amazing Kappa Band, z 2/3 ženská, ale pojmenovaná podle toho chlápka, který taky nejvíce zpívá a hraje na kytaru. Všichni tři členové jsou nicméně úplně úžasní hudebníci. Baskytaristka hraje na mnou vysněného Rickenbackera jako bohyně a blonďatá sympatická bubenice se úderů nebojí a ještě k tomu taky krásně zpívá, ostatně jako i ostatní v kapele. Hráli skoro dvě a půl hodiny bez jediné přestávky a známky únavy. Obdivuhodné!


Taky se mi tam přihodila nanejvýš vtipná náhoda s tímto klukem, se kterým jsme se pak vyfotili s kapelou. O tom vám ale radši popovídám osobně, bude to větší sranda.


Dnes, v pátek třináctého, tu je taky poprvé horší počasí, respektive takové angličtější, pršavo, ale ne příliš. Tak jsem si šla zaplavat a objevit tak další část města, kterých zbývá ještě tolik...
Vždy se ale vrátím zpět domů :).
Krásný víkend a držte mi zítra palce v té nové práci!


Liverpool 4: pochůzky se životopisem, běh na Penny Lane i kytara

11. července 2018 v 0:54 | Czewa
Dva dny jsem teď strávila chozením po barech, kavárnách a restauracích, kde jsem po sobě zanechala své stále se vylepšující CV a odkud jsem odešla s očekáváním, že se ozvou. Při té příležitosti jsem poznala i nová liverpoolská zákoutí.

Toto je obchodní centrum St John's, důkaz, že i Liverpool má svou Šantovku nebo svůj Times Square. V pozadí stojí televizní věž St Johns Beacon.


Při svém obcházení podniků jsem zavítala i do Cavernu, ve kterém tyto dny hrály dětské skupiny.



Večer jsem se začala koukat opět na Paulovo "Carpool Karaoke", po chvíli jsem to stopla a dívala se na mapu, kde že je vlastně Penny Lane. A hle, bydlím na správné straně. Na pěší procházku by to bylo dost daleko a autobusy zatím krom cesty z letiště úspěšně bojkotuju, tak jsem se rozhodla tam doběhnout. A bylo to super!


Poprvé jsem viděla pomalovanou zeď v jedné odbočce, u které je nějaké cvičící studio a za rohem hospůdka. Zeď byla prý vytvořena k Paulovým 75. narozeninám.



Dnes jsem narazila na budovu liverpoolské univerzity, pojmenovanou podle Johna Lennona. Sídlí v ní katedra umění a designu.


A ta věž, která nad budovou vyčuhuje, patří asi nejškaredějšímu kostelu, který jsem v životě viděla. Má to být další liverpoolská katedrála. No nevím teda.


Hned naproti je ale zase moc hezká budova galerie Victoria.


Na závěr jsem si koupila z druhé ruky kytaru, špatnou, ale (nebo spíš protože :D ) levnou, ale přechodně fajn. Hurá!

Liverpoolský den třetí: moře daleko, ale přece!

8. července 2018 v 23:56 | Czewa |  Moje beatlesoviny
Jelikož je neděle a možnost vytisknout životopisy bude až zítra, rozhodla jsem se dnes jet na výlet. Stále velmi slunečné počasí mi radilo, ať najdu pláž. Tak jsem našla takovou blízkou, kam se dá dojet vlakem za 20 minut a není to ani zas tak drahé. Crosby Beach. Až na to, že jsem vyrazila dost pozdě a ještě jsem nasedla na vlak v opačném směru, takže se cesta ještě protáhla, to vypadalo slibně. Cestou na nádraží jsem narazila ještě na zajímavou sochu z roku 1996, která je složena z různých kufrů. A je tam i Stuartův, Paulův a myslím, že i ostatních.


Po příjezdu do městečka Crosby to na pláž bylo kousíček. Slunce kolem poledne pálilo a na pláži bylo hodně lidí. Je moc hezká, písečná. Jediný problém byl, že jsem se zapomněla podívat na časy přílivů a odlivů a trefila jsem to zrovna do toho největšího odlivu. Takže moře bylo vážně hooodně daleko. Dostat se k němu dalo jen přes dlouhou bahennou plochu. Ale zvládla jsem to. Jenže voda byla špinavá, zhýčkaná sicilskými a barcelonskými a kubánskými a kdoví jakými ještě zážitky teda nic moc. Ale vlezla jsem tam stejně, to se ví. Kolem mě plavalo spousta Čechů a Poláků, jak jsem slyšela :D. Asi jen my vlezeme kamkoli. Cestou zpět jsem potkala i několik anglických rodinek, ale nevím, jestli se odhodlali do vody.



Na Crosby Beach, která se táhne míle daleko, je umístěno 100 soch železných nahých mužů. Měla jsem z nich trochu rozporuplný pocit, na jednu stranu zajímavé umění, na druhou stranu mi přišlo trochu děsivé, jak jsou všechny stejné, takové syrové a zabořené do písku...



Kdoví, jestli sem občas zavítali i Beatles. Já myslím, že jo. Na pláži jsem pak začala číst knihu o Johnovi od jeho sestry Julie Bairdové, ráda čtu nebo se dívám na filmy, které se odehrávají tam, kde zrovna jsem. Tak mě to (i přes blbý překlad, který jistě zkritizuju ještě ve speciálním článku) vtáhlo.
Když už jsem byla trochu přismahlá, vydala jsem se dál po pláži k jezírkům, kde se lidi taky koupali, mně už se ale moc znova do plavek nechtělo. Třeba příště. Stejně se mi zdálo, že to je takový minibalaton, žádná hloubka...


Pak už jsem se vydala na vlak zpět, tentokrát z obce Waterloo, kde to žilo víc než v Crosby.

V Liverpoolu jsem ještě zašla na Mathew Street (aby každodenní tradice zůstala dodržena) a tentokrát jsem se zapovídala s buskerem Paulem. Včera to byl John, dneska Paul, kdo to bude zítra? Kromě zkažených zubů je Paul sympaťák, akorát opět nastal menší problém s dorozuměním. Ale tentokrát spíš opačný, on nerozuměl mému přízvuku (myslel, že jsem Němka). Je to teprve třetí den, za měsíc už snad budu v liverpoolštině zběhlejší :D.
Každopádně jsem se od něj dozvěděla, že do Mathew Street chodí pravidelně hrát už 4. rokem, hrává každý den kromě pondělí, většinou osm hodin. Což je fakt hustý. Rekord má prý 11 hodin v kuse!!
Pak jsme vedli zajímavou debatu na téma hraní věcí, které chtějí slyšet turisti ("top 5", hádejte, které to jsou), a méně známých písniček, třeba i ne od Beatles. Nakonec jsme se shodli, že když se tím člověk živí, musí dělat kompromisy. A že přece i Beatles (zejména George) neměli zrovna rádi předvádění se na podiu, tanečky a podobné věci, které chtěli lidi v publiku, a přece trochu museli.
Paul mi dal taky několik cenných rad co se shánění kytar a hraní v Cavern Pubu týče. A já byla ráda, že jsem promluvila aspoň s někým dalším než s prodavačkou jízdenek na vlak :).


Těším se na další liverpoolská dobrodružství.
Mějte se famfárově!

Ringovy 78. narozeniny v Liverpoolu

7. července 2018 v 23:30 | Czewa
Po první noci v Liverpoolu jsem se vydala tentokráte směrem na pobřeží ústí řeky Mersey. Po příchodu jsem mohla obdivovat mírový pomník, který vznikl k 70. narozeninám Johna Lennona díky iniciativě Global Peace.


Stojí hned vedle liverpoolského kola... Stále je tu moc krásné počasí.


V přístavu Albert Dock jsou jinak muzea, moderní i starobylé budovy a samozřejmě lodičky.


U Beatles muzea stála zrovna banda dětí. Možná tam budu pracovat. Možná. Každopádně ale s nějakou návštěvou zajdu dovnitř, minimálně aktuální výstavu o Beatles v Indii jsem ještě neviděla.


Nedaleko je taky kavárna Fab4. Tam taky možná budu pracovat. Možná :D.


Dost směšná mi přišla socha kočky a krys, asi velké umění.


V centru jsem pak narazila na několik demonstrací za mír a svobodu Palestiny, na několik buskerů a křesťanských hudebníků. I v sobotu to tam zkrátka žije.
I v Mathew Street bylo kolem poledne spousta lidí. Zašla jsem do obchodní pasáže Cavern Walks, kde jsou sochy Beatlů. Dnes byly ověšeny věnci, stála u nich bicí souprava a běhali kolem čtyři nadšenci, kteří prý při každém Beatles výročí shromáždí u soch fanoušky. Hezké, hezké. A aspoň jsem si s jedním z nich popovídala. I když přes jeho liverpoolský akcent to nebylo jednoduché.


Takže, milý Ringo, hezké 78. narozeniny a doufám, že sem někdy brzy zavítáš, když už jsem tě, já hloupá, minula v Praze.

Liverpoolská dobrodružství poprvé: slunce, racci a velmi rušno

6. července 2018 v 23:32 | Czewa |  Moje beatlesoviny
A tak se stalo, že jsem se po týdnu plném balení, koncertů (třeba Stounů) a Beatles večírků opravdu odhodlala a odletěla do mekky Beatles. Po šesti letech jsem se tak vrátila do Liverpoolu. I tehdy to bylo vlastně po dokončení jedné školy (střední), jisté paralely v tom tedy možné nalézt je. Ale tentokrát tu hodlám strávit tak desetinásobek toho času, co předtím. A jsem tu sama. Chci najít práci, užívat si skvělého liverpoolského přízvuku a potkat zajímavé lidi.

Bydlím v krásném domě. Zvenku vypadá trochu jak nějaké sídlo bohaté britské rodiny, za vchodem taky.



Můj pokojíček nicméně už tak "královsky" nevypadá.


Když jsem si do něj pak ale nakoupila prostěradlo a polštář a trochu si to vyzdobila, už je to lepší. Ale to uvidí jen ti, co za mnou přijedou na návštěvu!
Dům leží jen pár kroků od liverpoolské katedrály. Pokud si dobře vzpomínám, je to ta, ve které nepřijali malého Paula McCartneyho do sboru.



Po cestě jsem si, vyhládlá po letu a docela dlouhé, ale zato nedrahé cestě autobusem z letiště, dala fish and chips. Nakonec jsem i přes velké oči zvolila radši menší porci a i s ní jsem nakonec hodně bojovala!


Plná sil jsem se pak vrhla na nákupy lůžkovin a jiných potřeb do své nové, byť asi jen přechodné domácnosti. S něčím jsem neuspěla, ale aspoň mám plán na zítra. Krom hledání inzerátů na barech, samozřejmě.
V Mathew Street to opravdu žilo. Na mě snad až příliš. V podnicích, které se od posledně tak zdesetinásobily, hrála hudba, o pátečním večeru většinou živá, k tomu se přidaly ještě hlasy pouličních muzikantů a křik rozdivočených turistů.




V Cavern Clubu jsou o víkendu koncerty placené, tak jsem se tam tentokrát, unavená a uchozená, nešla kouknout. Ale těším se, až zajdu zítra přes den aspoň!
Jinak v Mathew Street podle všeho přibyla socha Cilly Blackové, aspoň si nevzpomínám, že by tam krom Lennona byla ještě jiná.


U barů je snad vždy cedulka informující, co s ním měli Beatles do činění: "Tímto zadním vchodem chodili na pivo Beatles" atd. Mezi hlučnými turisty se povaluje opravdu hodně bezdomovců, na to si taky z před šesti lety nevzpomínám.
Co ale zůstalo a nejspíš i zůstane, je hlasitý smích racků, kteří vám létají nad hlavami, doubledeckery řítící se nalevo silnice, slabá vůně moře a pocit, že jste tam, kde to celé začalo.

Těším se na další dobrodružství, tak buďte ve střehu i nadále!

Novinky ze světa Beatles i mého

30. června 2018 v 11:47 | Czewa |  Aktuality
Milí čtenáři,

jak jste si možná opět všimli, blog teď zase několik týdnů až měsíců spíše stagnoval. Nicméně nezoufejte, nekončím. Jen jsem tak trochu potřebovala dodělat jednu z vysokých škol (splněno) a dostat se do dalšího ročníku té druhé (taktéž). V obou případech se mi podařilo vymyslet témata diplomových prací, která mají aspoň trochu co do činění s Beatles. A to už je samo o sobě zárukou úspěchu, neboť mě to baví a i když to obnáší spoustu práce, jdu do toho co nejvíc naplno. Ale o tom napíšu třeba nějaký další článek. Pokud by vás to tedy zajímalo, o tom mi dejte vědět.

Mezi tím, co jsem psala diplomku, učila se a hrála s kapelou The Rockoons, se odehrálo pár významných událostí spojených s Beatles. V pondělí 18. června Paul McCartney oslavil 76. narozeniny, na které jsme málem kvůli jedné velké zkoušce zapomněla, ale večerní koncert české kapely Jananas mi je zcela neúmyslně připomněl a pak jsem na Paula myslela už stále.

Hned další den, v úterý 19., přijel do Prahy druhý žijící člen Beatles Ringo Starr. A, světe div se, já na ten koncert nešla. Řekla jsem si totiž, že jen kvůli tomu vidět Ringa za to ty peníze a čas nestojí. Jeho vystoupení z videonahrávek mě totiž vždy spíše odradila. Po nadšených reakcí některých recenzentů a kamarádů musím přiznat, že jsem zalitovala. Ale je to tak a už se nedá nic dělat, zas jsem byla a budu na jiných koncertech. Kamarád Tom mi nicméně trochu slíbil, že by o koncertu na blog napsal pár slov, ale uvidíme. Budu ráda i za komentáře vás, kteří jste na koncertu byli a rádi byste se podělili o dojmy z něj.

O pár dnů později se na Youtube objevil díl pořadu The Late Late Show britského komika Jamese Cordena, ve kterém zpovídá celebrity. Jeho série "Carpool Karaoke" spočívají v tom, že Corden jezdí se slavnými lidmi hudebního showbyznysu autem a zpívá s nimi jejich písničky. No a v tomto díle jeho pozvání přijal sám Paul. Jezdí spolu po Liverpoolu, zpívají a baví se o tom, co bylo a je. Rozhodně doporučuju se podívat a představovat si, jaké by to asi bylo, kdybyste zrovna seděli v tom podniku, kde Paul nečekaně zahrál.


Co na tom, že je Paulovi šestasedmdesát. V žádném případě se nefláká. Kromě pořadu taky nahrál další album, které by mělo vyjít počátkem září. Prozatím z něj prozradil dva singly, které si můžete poslechnout také na Youtube.
První je taková hitovka, hodně taneční, s prostým textem o vztahu (hlavně fyzickémSmějící se). Jmenuje se Come On To Me.


Druhá, s názvem I Don't Know, je pomalejší, zvláštnější, ale po více posleších se vám taky možná vryje do paměti.


Obal nové desky pojmenované Egypt Station, je sám o sobě originální. Jedná se Paulovu stejnojmennou malbu z roku 1988. Mně v něčem připomíná Ram, asi to bude tou žlutou barvou.

Název Paulova 17. alba podle jeho vlastních slov odráží celou koncepci alba, kdy každá písnička připomíná jednu stanici. První a poslední skladby by se měly jmenovat právě Station I s Station II. Paulovi to připomíná "alba, která jsme dělávali. A proč Egypt? "Myslím, že je to vysněné místo, odkud se line hudba," vysvětlil Paul. Každopádně se máme na co těšit.

Poslední zprávou je, že jsem se rozhodla letošní léto strávit v Liverpoolu. Budu hledat práci a užívat si neutuchající atmosféry Beatles. A chtěla bych i psát na tento blog postřehy ze života v kolébce té nejlepší kapely, proto buďte ve střehu, mějte se krásně a nezapomeňte na PEACE and LOVE <3.

Kam dál